ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.44.2001.1
sp. zn. 11 Tcu 44/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 4. září 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky L. F., rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzi ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 Ds 230 Js 17021/00, Spolková republika Německo.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzi ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 Ds 230 Js 17021/00, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 21. 6. 2000, byl L. F. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců podle §3 odst. 1 věta první, §55 odst. 1, §58 odst. 1 č. 1 nebo 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se měl podle zjištění soudu dopustit tím, že dne 23. 4. 2000 převzal do svého osobního automobilu tov. zn. Škoda na území Spolkové republiky Německo v blízkosti státní hranice 5 arménských státních příslušníku, kteří předtím obejitím hraničních kontrolních stanovišť překročili u obce O./F. „zelenou hranici“ z České republiky na území Spolkové republiky Německo, s tím, že tyto osoby přepraví dále do vnitrozemí, za což mu byla přislíbena finanční odměna ve výši 2000 Kč a částka 1000 Kč na výdaje za benzín. Při svém jednání si byl odsouzený vědom toho, že převážené osoby neměly potřebná povolení k pobytu na spolkovém území. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem.
Dne 4. 7. 2001 pod sp. zn. 1831/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), k Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu (jednalo se o jediný případ, kdy odsouzený měl přepravovat nevelký počet cizích státních příslušníků po území SRN) tento nelze bez dalšího označit za závažný ve smyslu zákona. Závažnost činu dle názoru Nejvyššího soudu v zásadní míře nezvyšuje ani okolnost uvedená v návrhu ministerstva spravedlnosti, totiž, že odsouzený v době spáchání činu působil jako policista ve služebním poměru Policie České republiky. Z opisu Rejstříku trestů, vyžádaného ve věci Nejvyšším soudem se dále podává, že odsouzený dosud nebyl v České republice soudně trestán pro úmyslný trestný čin. Ani trest uložený německým soudem, tj. podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, nelze co do druhu považovat za sankci povahy předvídané ustanovením §4 odst. 2 zákona. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že materiální podmínky citovaného ustanovení v tomto případě nejsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík