ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.57.2001.1
sp. zn. 11 Tcu 57/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 5. listopadu 2001 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. V. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, se zrušuje v celém rozsahu.
Současně se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001. Zrušují se též všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze se p ř i k a z u j e, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, bylo rozhodnuto, že vydání S. R. k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné. Podle výroku rozhodnutí jde o vydání pro tyto trestné činy:
odcizení majetku přivlastněním, zpronevěrou nebo zneužitím služebního postavení podle čl. 91 č. 4, zčásti ve stádiu pokusu podle čl. 166 č. 1 běloruského trestního zákoníku, jichž se měl dopusti tím, že:
1) dne 26. 8. 1992 jako ekonom oddělení mezinárodních plateb AKB B. protiprávně převedl z účtu této banky do banky DB AG částku 20 034 USD, kterou si přisvojil,
2) dne 26. 11. 1992 tamtéž převedl z účtu do AAB částku 22 100 USD, kterou si přisvojil,
3) dne 5. 12. 1994 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl protiprávně vnější převod v částce 150 000 USD ve prospěch společnosti M. T. Co. Ltd. s úmyslem získat tyto finanční prostředky pro sebe, avšak při kontrole účtů byl převod objeven a uvedená částka vrácena,
4) dne 13. 12. 1994 převedl z účtu na účet B. of N. Y. částku 200 000 USD, kterou si posléze přivlastnil,
5) dne 1. 2. 1995 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl výběr z účtu na účet Společného podniku S. v částce 110 300 USD ke splacení základního dluhu, ačkoli faktické krytí akreditivem bylo provedeno 13. 3. 1995 nejprve ve výši 110 200 USD a 10. 4. 1995 ve výši 100 USD, přičemž v důsledku takto vzniklého časového rozdílu mezi splacením úvěru a skutečným vrácením peněž bance, byla této způsobena škoda 3 859 USD,
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 12 To 80/01, zamítl.
Ministr spravedlnosti dne 31. 8. 2001 předložil podle §380 odst. 3 tr. ř. uvedená rozhodnutí o vydání obviněného Nejvyššímu soudu s návrhem, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadených rozhodnutí jsou následující skutečnosti uvedené v písemném vyhotovení opravného prostředku:
Dne 26. 2. 2001 bylo doručeno Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného o úmyslu požádat o azyl na území České republiky, přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s §3 odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na účastníka azylu a čl. 1 a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (č. 208/1993 Sb.) znemožňuje do pravomocného ukončení správního řízení realizovat u výše jmenovaného vydání do Běloruské republiky.
Přípisem Odboru azylové a migrační politiky MV ČR ze dne 13. 7. 2001, č. j. OAM-18522/2001, bylo sděleno v této věci, že dne 2. 3. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR, správním orgánem I. stupně bylo rozhodnuto dne 6. 6. 2001 o neudělení azylu, proti tomuto rozhodnutí podal S. R. dne 27. 6. 2001 rozklad.
Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozorňuje na to, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. Nt 255/2001, je patrné, že krajský soud vzal na vědomí již zahájené řízení o udělení azylu, přesto se touto skutečností blíže nezabýval a pouze konstatoval, že vydání přípustné je, jakkoli zřejmě do skončení zmíněného řízení by těžko k němu mohlo dojít. Zvážení těchto okolností však ponechává ministru spravedlnosti ČR, na němž výhradně je, povolí-li vydání či nikoli. Soud je přesvědčen, že mu tyto úvahy o řízení o udělení azylu a o zvážení politické situace v Běloruské republice tak, jak je českým právním řádem upraveno vydávací řízení, nepříslušejí. S tímto názorem ministr spravedlnosti nesouhlasí.
Ministr spravedlnosti pak dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, týkajícího se vydání S. A. S. k trestnímu stíhání do Ukrajiny, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů České republiky obou stupňů o přípustnosti vydání. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo mezinárodněprávním závazkům České republiky. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.).
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České republiky koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) bez smluvního podkladu. Jak správně zjistil Krajský soud v Praze, Běloruská republika není signatářem Evropské úmluvy o vydávání, takže podle této mnohostranné mezinárodní smlouvy přesto, že Česká republika jejím signatářem je, nelze postupovat. Mezi Běloruskou republikou a Českou republikou není zatím uzavřena dvoustranná smlouva upravující extradici. Jak zjistil Nejvyšší soud ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky do 19. 9. 2001 ještě totiž nevstoupil v platnost Protokol mezi Českou republikou a Běloruskou republikou o úpravě právního nástupnictví ohledně mezinárodních smluv mezi bývalou ČSFR a bývalým SSSR, který byl podepsán dne 17. 5. 2001 a v jehož příloze je uvedena i Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, která obsahuje právní úpravu vydávání.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval podmínkami, které musejí být splněny v takovém, dnes již málo obvyklém, vydávacím řízení.
Krajský soud v Praze s ohledem na neexistenci smluvní úpravy důvodně v této věci vycházel z podpůrných ustanovení trestního řádu České republiky, která upravují právě pro takové případy i hmotněprávní podmínky vydání do ciziny. Ze znění ustanovení §379 odst. 1 tr. ř., jež upravuje tzv. předběžné šetření prováděné státním zástupcem, lze dovodit, že právní řád České republiky předpokládá, že pro vydání budou splněny zejména podmínky oboustranné trestnosti činu, o jehož vydání jde, jakož i skutečnost, že jde o trestný čin, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla. Další podmínkou vydání uvedenou výslovně v tomto ustanovení je okolnost, že vydávaná osoba není občanem České republiky.
Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležející v oboustranné trestnosti činů, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o činy, pro které je vydání přípustné a jejichž trestnost nezanikla podle obou v úvahu připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné. V tomto směru lze s napadeným rozhodnutím plně souhlasit. Ostatně ministr spravedlnosti České republiky s těmito závěry ve svém opravném prostředku ani nepolemizuje.
V případech, kdy se vydání do ciziny uskutečňuje v České republice bez smluvního podkladu, však musejí být splněny i další podmínky, které nejsou v ustanovení §379 odst. 1 uvedeny (jde pouze o demonstrativní výčet), ale vyplývají z obecných zásad mezinárodního práva trestního týkajícího se extradičního řízení, jakož i z vnitřního řádu České republiky. Jde především o podmínku reciprocity - záruky, že i dožadující strana vyhoví žádosti České republiky o vydání pachatele trestné činnosti k trestnímu stíhání, resp. k výkonu trestu a dále o podmínku, že bude zajištěno, aby u dožadující strany byla plněna tzv. zásada speciality, tedy, aby vydávaná osoba nebyla stíhána pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána, ledaže by byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.
Pokud jde o podmínku reciprocity, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že posoudit tuto otázku přísluší do kompetence ministra spravedlnosti, na němž je, zda vydání povolí, či nikoli. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Otázka reciprocity a jejích případných záruk ze strany dožadujícího státu není takovou právní otázkou, jejíž konečné zvažování jako podmínky vydání by příslušelo soudu v rámci rozhodnutí o přípustnosti vydání.
Jinak je tomu však u problematiky záruky, že dožadující strana bude respektovat zásadu speciality. Nejvyšší soud je toho názoru, že v případech, kdy soud rozhoduje o přípustnosti vydání ve věci, v níž jde o vydání bez smluvního podkladu, musí být záruka, že dožadující stát nebude vydanou osobu stíhat pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána. Tato záruka může vyplývat buď z právního řádu dožadující strany, jehož příslušné ustanovení (jako je např. v právním řádu České republiky ustanovení §378 odst. 2 tr. ř.) ovšem musí mít soud České republiky rozhodující o přípustnosti vydání k dispozici, nebo z prohlášení příslušných orgánů dožadující strany týkajícího se konkrétní věci, v níž bylo o vydání žádáno.
Tímto způsobem uvedenou důležitou právní podmínku pro přípustnost vydání do ciziny však Krajský soud v Praze splněnu v době rozhodování neměl a již proto bylo jeho rozhodnutí učiněno na nedostatečném podkladě. Je třeba však dodat, že opatřit záruku zásady speciality bylo již úkolem státního zástupce provádějícího předběžné šetření podle §379 odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami uvedenými v opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky, které se týkaly otázky rozlišení úloh, které mají v extradičním řízení probíhajícím v České republice nezávislé soudy na jedné straně a ministr spravedlnosti jako správní orgán na straně druhé v souvislosti s problematikou ochrany práv vydávané osoby vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
Zde je třeba především zdůraznit, že při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. V případě, že žádná taková překážka není dána, rozhodne soud o přípustnosti vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozhodnutí č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o skutečnost, že v době, kdy Krajský soud rozhodoval o přípustnosti vydání, probíhalo u osoby, o jejíž vydání jde, řízení o azylu, Nejvyšší soud v jiné trestní věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, zaujal tento právní názor: Samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo takovým závazkům. Je třeba připomenout zejména ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, podle něhož mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, pokud je jimi Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné ve vnitrostátním právu a mají přednost před zákonem. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Z pohledu extradičního řízení je nutno zdůraznit, že smyslem těchto úmluv ovšem rozhodně není chránit osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, naopak zcela zřetelným záměrem je rozvíjet mezinárodní spolupráci v trestních věcech v zájmu zabezpečení efektivní trestní spravedlnosti. Jestliže soud činí rozhodnutí o přípustnosti vydání, pak je současně jeho povinností, aby v tomto řízení zcela samostatně posoudil existenci případných překážek, které brání vydání osoby cizímu státu, z důvodů respektování mezinárodněprávních závazků České republiky. Je tedy nutno dospět k závěru, že konání azylového řízení nijak nepřekáží rozhodování soudu o extradici. Soud tedy nemusí vyčkávat pravomocného ukončení řízení o udělení azylu. Na druhé straně si však soud musí opatřit náležité podklady k posouzení splnění právních podmínek přípustnosti vydání, a to i z hledisek výše naznačených. Jestliže soud si opatří náležité skutkové podklady pro závěr, že zde nejsou žádné právní překážky bránící vydání, tak současně činí závěr, že ve vztahu k vydávané osobě a k dožadujícímu státu zde nejsou důvody k tomu, aby této osobě byla poskytnuta ochrana např. z hlediska výše již citovaných mezinárodních smluv. Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění právních podmínek pro své rozhodnutí včetně toho, jakým způsobem se vypořádá s výsledky či s průběhem řízení před správním orgánem o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. S ohledem na rozdělení úloh v extradičním řízení mezi soudy a správní orgán (ministra spravedlnosti - viz §382 odst. 1 tr. ř.) je pak zabezpečeno, aby ministr spravedlnosti i přes kladné rozhodnutí o přípustnosti vydání, vlastní vydání nepovolil (např. právě s ohledem na odlišný názor na stav či výsledky řízení o udělení azylu).
Stejné závěry o povinnostech soudu České republiky rozhodujícího o přípustnosti vydání ve věci, ve které osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení azylu, je nutno učinit i v této věci týkající se vydání do Běloruské republiky. Krajský soud nepodnikl žádné kroky, aby opatřil náležité podklady k posouzení právních podmínek vydání z uvedených hledisek. Ačkoliv mu bylo známo, že S. V. R. podal návrh na udělení azylu, bez dalšího rozhodl o přípustnosti vydání. Soud se nezabýval tím, zda ve vztahu k dožadujícímu státu v případě vydávané osoby vůbec přichází do úvahy aplikace Úmluvy o právním postavení uprchlíků [srov. zejm. čl. 1 písm. f)], a to v návaznosti na ustanovení §15 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. Stejně tak bylo třeba uvážit okolnosti odůvodňující případnou aplikaci čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou, nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo mučení, přičemž pro stanovení toho, zda existují takové důvody, musejí příslušné orgány vzít v úvahu veškeré související okolnosti, včetně v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Krajský soud si v tomto směru neopatřil žádné podklady k posouzení uvedených otázek, např. zprávy nevládních institucí vztahující se k dodržování lidských práv v dožadujícím státě, zprávy zastupitelského úřadu České republiky v Bělorusku k této problematice, jakož i ujištění samotné dožadující strany, že takové nebezpečí v případě, že obviněný bude vydán, nehrozí. Nejvyšší soud však k tomu podotýká, že v takových věcech je již úkolem státního zástupce provádějícího tzv. předběžné šetření podle §379 tr. ř. podklady pro posouzení uvedených právních otázek opatřit. Přitom vzhledem k charakteru objasňovaných skutečností, jakož i prostředků k tomu sloužících, je nezbytné, aby státní zástupce i příslušný krajský soud úzce spolupracovali s Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které jako centrální orgán soustřeďuje potřebné poznatky ve všech extradičních věcech v České republice.
Na všechny výše popsané nedostatky, jimiž byl zatížen předchozí postup soudu prvního stupně a jeho meritorní rozhodnutí, nijak nereagoval Vrchní soud v Praze a v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a stížnost obviněného nesprávně zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud v rámci řízení o opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky především zvažoval, zda by nebylo možné uvedené nedostatky odstranit v tomto řízení.
Nejvyšší soud opatřil některé dokumenty vztahující se k této věci, které mělo k dispozici Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Jde zejména o podání nestátní organizace Amnesty Internacional v České republice, ze které vyplývá názor této organizace, že situace v Bělorusku podle zpráv o dodržování lidských práv v této zemi, které byly publikovány v červnu roku 2000 a dubnu roku 2001, neposkytuje České republice dostatečné záruky, že vydaná osoba bude po vydání vyšetřována pouze v souvislosti s činy, jež jsou předmětem žádosti o vydání. Amnesty Internacional rovněž uvádí, že její pracovníci zaznamenaly řadu porušování lidských práv v Bělorusku, mezi jiným i případy špatného zacházení či mučení.
Z opisu dopisu Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 22. 8. 2001 adresovaného Prokuratuře Běloruské republiky lze zjistit, že ministerstvo spravedlnosti požádalo mimo jiné o prohlášení dožadující strany znamenající ujištění o zásadě speciality.
Nejvyšší soud také zjišťoval jaký je stav řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. Opatřil proto zprávy Ministerstva vnitra České republiky - Odboru azylové a migrační politiky a zjistil, že dne 4. 10. 2001 bylo správním orgánem II. stupně vydáno pod č. j. OAM-1515/AŘ-2001 rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 1. 6. 2001, č. j. OAM - 1774/VL-08-LE06, o neudělení azylu S. V. R. Rozhodnutí správního orgánu II. stupně nabylo právní moci dne 15. 10. 2001. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud opatřil a je nyní součástí spisu o extradici. Především z něho vyplývá, že správní orgány považovaly žádost o udělení azylu za účelovou, podanou jen proto, aby se žadatel vyhnul trestnímu stíhání.
Po opatření uvedených dokladů a zhodnocení jejich významu pro konečné rozhodnutí ve věci, jakož i s ohledem na charakter zjištěných nedostatků dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto nedostatky nelze v řízení před Nejvyšším soudem napravit a že je nutné napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit do stadia předběžného projednání státnímu zástupci. Skutečnost, že bylo v případě osoby, o jejíž vydání jde, pravomocně rozhodnuto o neudělení azylu, není rozhodující. Jak již bylo shora vysvětleno, rozhodnutí soudu v rámci zvažování právních podmínek pro přípustnost vydání není na posouzení věci správním orgánem v řízení o azylu závislé. Není vyloučeno, aby soud s ohledem na mezinárodní závazky České republiky týkající se i rozhodování o azylu vyslovil závěr, že právní podmínky pro vydání nejsou splněny, byť správní orgány azyl neudělily. Kromě toho, že otázky podstatné pro přípustnost vydání posuzuje soud samostatně, tedy může dojít k jiným závěrům, než správní orgán rozhodující o udělení azylu, sama existence některých důvodů vylučujících udělení azylu neznamená, že osoba, které nebyl azyl udělen, může být do některých státu nucena vycestovat (srov. ustanovení §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Státní zástupce doplní způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu podklady nutné pro rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání i z hlediska náležité ochrany práv vydávané osoby v rozsahu, který pro Českou republiku vyplývá z jejích mezinárodních závazků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch