ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.128.2001.1
sp. zn. 11 Tz 128/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněné J. K., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 Zt 1385/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 Zt 1385/2000 bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., ve spojení s §174 odst. 2 písm. c) tr. ř., trestní stíhání obviněné J. K. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 23. 11. 2000 okolo 18.05 hodin ve V. M., okres V., jako řidička osobního motorového vozidla značky Mercedes-Benz 2000 D, jedoucího po ulici M. A. ve směru od ulice H., v blízkosti domu č. 799 nevěnovala dostatečnou pozornost řízení uvedeného automobilu, v důsledku čehož opožděně reagovala na podnapilého chodce P. S., pohybujícího se přesně nezjištěným způsobem asi 2 m od pravého okraje vozovky proti směru jízdy vozidla obviněné, a do toho narazila, přičemž jmenovaný utrpěl zhmoždění mozku, trhlinu jater a zlomeninu obou kostí holenních s dobou léčení nejméně 6 měsíců.
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněné stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti. Podle jeho názoru se státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně při posuzování dané věci důsledně neřídil ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a chybně dospěl k závěru, že daná trestní věc byla dostatečně objasněna a byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že státní zástupce vycházel při svém rozhodnutí ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, který však neposkytuje pro skutkové závěry dostatečný podklad. Ve stížnosti pro porušení zákona je pak podrobně rozvedeno, jakými nedostatky tento důležitý důkaz trpí. Proto ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněné J. K. v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., ve vztahu k ustanovení §224 odst. 1 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě této stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon nebyl porušen.
Státní zástupce rozhodoval na podkladě těchto opatřených důkazů:
Obviněná J. K. ve výpovědi uvedla, že dne 23. 11. 2000 kolem 18.00 hodin jela svým osobním automobilem značky Mercedes 200 D po ulici M. A. ve směru od ul. H. ve V. M. Spolu s ní jela ve vozidle jako spolujezdkyně její sestra A. K. Byla již tma, sucho, viditelnost byla dobrá. U vozidla měla zapnutá tlumená světla. Před firmou P. se jí vynořil v blízkosti před vozidlem z pravé strany muž. Je to místo, kde po pravé straně silnice jsou stromy, keře, asi z toho místa ten muž vyskočil. Když se k tomuto místu blížila, neviděla na silnici žádnou postavu, na silnici nebyl žádný chodec. Muž jí vyskočil před vozidlo asi na vzdálenost 10 m, ona v té době mohla jet rychlostí kolem 50 km/h, jela pomalu, nespěchala.
V okamžiku, kdy ten muž vyskočil, byl k ní natočen čelem a zůstal stát před vozidlem. Ihned nato počala brzdit, ale již nedokázala zabránit nárazu. Narazila do něj pravou stranou čela vozidla, muž byl vymrštěn na kapotu vozidla a do čelního skla a spadl na silnici vpravo od vozidla. Když s vozidlem zastavila a vystoupila, viděla poškozeného ležet asi 10 m za vozidlem u pravého okraje silnice. V době, kdy se poškozený postavil před její vozidlo, byl asi 1 až 2 m od pravého okraje silnice, nemohla ho objet, byl to okamžik, reagovala proto prudkým bržděním.
Obdobně vypovídala spolujezdkyně, svědkyně A. K. Pokud jde o poškozeného, pak tohoto zná od vidění, často chodíval po trhu v podnapilém stavu s lahví.
Poškozený P. S. ve výpovědi uvedl, že si na okolnosti dané dopravní nehody nepamatuje, ani na to, co této předcházelo. Neví ani, jak se na toto místo dostal. Pamatuje si pouze to, že se ocitl v nemocnici, má zranění pravé nohy, kdy měl zlomenou holenní kost. Před nehodou občas vypil nějaké pivo, ale jinak si nemyslí, že by býval opilý. Již si moc nepamatuje, neboť má sklerózu.
Svědek M. P. uvedl, že v kritický den kolem 18.00 hodin vyjížděl ze sídla své firmy, když na ul. M. A. chtěl odbočit vpravo směrem k ul. H. Viděl zleva přijíždět osobní vozidlo, které nechal projet. Toto vozidlo ve směru své jízdy zajelo na parkoviště po pravé straně silnice, kde zastavilo. Všiml si, že z tohoto vozidla vystupoval muž, kterého zná od vidění. Když svědek vyjel na ul. J. A. a počal míjet stojící vozidlo na parkovišti, poškozený vystupoval z místa spolujezdce, obešel vozidlo kolem jeho zádi a šel k ul. M. A. s tím, že ji přejde na druhou stranu, kde se nacházejí sociální byty. Viděl na něm, že je opilý, měl kolíbavou chůzi a vrávoral. Poškozeného zná od vidění, často jej opilého vídá pohybovat se po ul. M. A., naprosto nedbá na provoz. Místo, kde došlo k dopravní nehodě, není osvětleno pouličním osvětlením. O průběhu dané dopravní nehody svědek poznatků nemá.
Svědek Z. S. uvedl, že jen viděl, jako řidič vozidla, že vozidlo před ním počalo prudce brzdit, mohlo to být těsně před zatáčkou u domova bezdomovců. Pak viděl tělo letící od vozidla. Toto vozidlo počalo brzdit ještě před nárazem do těla chodce. Není schopen uvést, jak se chodec vzal na silnici, zda do ní vstoupil a ze které strany.
Situace na místě dané dopravní nehody byla dokumentovaná protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem a fotodokumentací (č. l. 68 - 75 spisu). Podle této dokumentace k dopravní nehodě došlo ve V. M. na místní komunikaci ul. M. A., která je v místě nehody v mírném levotočivém přehledném oblouku, v dobrém technickém stavu. Po pravé straně je travnatá plocha se stromy, vlevo je vyvýšený chodník, který přechází na parkoviště. Místo nehody není osvětleno pouličním osvětlením. Podle protokolu o nehodě v silničním provozu byl na místě dopravní nehody přítomen vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování ve Vsetíně, a znalec z oboru dopravy. Tento znalec na místě provedl vyšetřovací pokus sestávající z ověření dosvitu světlometů vozidla, brzdné zkoušky a ohledání vozidla, což bude dokumentováno ve znaleckém posudku.
Zranění poškozeného P. S. bylo dokumentováno lékařskou zprávou, podle níž poškozený při dopravní nehodě utrpěl těžké zranění - zlomeninu obou kostí holenních, zhmoždění mozku a trhlinu jater s následnou dobou léčení nejméně 6 měsíců.
Podle protokolu o lékařském vyšetření ke zkoušce na alkohol v krvi bylo na základě odběru krve provedeného dne 23. 11. 2000 po převozu do nemocnice zajištěno nehodou plynové chromatografie 1,07 promile alkoholu v krvi P. S.
Ve věci pak byl vypracován znalecký posudek znalcem z oboru silniční dopravy Ing. R. R., v němž znalec uvedl zjištěné hodnoty při zkoušce brzd vozidla obviněné, kdy vozidlo dosahovalo na suché vozovce brzdného zpomalení 6,9 až 7,2 m/s, dále hodnoty zjištěné ohledně dosvitu tlumených světel tohoto vozidla, a to 27,7 až 27,8 m. Chodec byl rozeznatelný na vzdálenost 22,8 až 24,4 m. Znalec pak v posudku provedl na základě zanechaných brzdných stop na vozovce, náběhu brzd, zjištěných stop od rozbité láhve a krevní stopy na vozovce a výpočet nárazové rychlosti vozidla do chodce 39 až 40 km/hod. Přitom poukázal na to, že z protokolu o nehodě v silničním provozu není zřejmé, zda vozidlo na konci zanechaných brzdných stop nebo zda se pohybovalo dále do konečné polohy, která byla zjištěna po nehodě. Při výpočtu rychlosti před náběhem brzd vozidla byla proto použita jen objektivně zjištěná délka brzdných stop. S pomocí programu PC-Crash byl vypočten vzájemný kontakt s vozidlem a pohyb chodce po střetu. Ze znaleckého posudku plyne, že vozidlo zastavilo na konci brzdných stop. Pokud by bylo vozidlo bržděno i za koncem stop, nárazová rychlost do chodce by byla vyšší a chodec by byl odhozen do větší vzdálenosti. Znalec určil místo střetu ve vzdálenosti 14,6 m za VBM a 1,8 m od pravého okraje vozovky. Poškozený byl v době nárazu vozidla v pomalém pohybu, nepohyboval se a stál na obou nohách, případně byla jeho chůze pomalou rychlostí zleva k pravému okraji vozovky (proti směru jízdy vozidla Mercedes) s vytočením čelem k přijíždějícímu vozidlu. K prvotnímu nárazu došlo přední pravou částí nárazníku blíže k pravému okraji vozidla. Výchozí rychlost vozidla před náběhem brzd znalec stanovil v rozmezí 46 až 47 km/h. Pohyb chodce znalec pak posuzoval tak, že tento šířku vozovky 6,7 m mohl přejít plynulou chůzí rychlostí 1,0 m/s za čas 6,7 s. Při povolené rychlosti 50 km/h by poškozený mohl vstoupit do vozovky v době, kdy zprava přijíždějící vozidla byla ve vzdálenosti 93 m. Do vozovky však vstoupil v době, kdy by bylo vozidlo při rychlosti jízdy 46 až 47 km/h vzdáleno od místa střetu 62,7 až 64,2 m. Přitom měl výrazně lepší možnost nehodě zabránit, neboť přijíždějící osvětlené vozidlo je vidět z podstatně větší vzdálenosti než neosvětlený chodec. Od počátku vstupu do vozovky by poškozený ušel do místa střetu dráhu 4,9 m za čas 4,9 s, případně se však mohl po vozovce pohyboval chaoticky a jeho pohyb by byl delší. Řidička vozidla začala reagovat na chodce při reakci 0,8 až 1,6 s včas bržděním ve vzdálenosti 14,9 až 25,7 m před místem střetu.
K rozhledu obviněné a přiměřenosti rychlosti její jízdy se znalec vyjádřil takto: Dosvit tlumených světel byl do vzdálenosti 27,7 až 27,8 m. Chodce ve vozovce mohla řidička rozeznat na vzdálenost 22,8 až 24,8 m. Zastavení vozidla z rychlosti jízdy 46 až 47 km/h při reakci 0,8 až 1,0 s, náběhu brzd 0,2 s a brzdném zpomalení 6,9 až 7,2 m/s potřebovala dráhu 20,3 až 25,8 m. S ohledem na rozpoznání chodce ve vozovce, kdy je reakce řidičky prodloužena o dobu rozpoznání chodce (optická reakce) ve vozovce 0,6 s je reakční doba pro řidiče 1,4 až 1,6 s. Uvedené reakční době odpovídá pro zastavení vozidla jedoucího rychlostí 46 až 47 km/h dráha 30,9 až 33,5 m. Dále pak znalec uzavírá , že vzhledem k dosvitu světel vozidla do vzdálenosti 20,7 až 27,8 m byla rychlost jízdy vozidla 46 až 47 km/h přiměřená dosvitu světlometů. Z hlediska rozpoznatelnosti chodce ze vzdálenosti 22,8 až 24,4 m pohybujícího se ve vozovce nemohla řidička zastavit vozidlo před chodcem, zastavení vozidla z rychlosti jízdy 46 až 47 km/h při reakci 0,8 až 1,0 s potřebovala dráhu 23 až 25,8 m, ovšem chodec by musel být v daném případě osvětlen nebo se pohybovat ve vozovce zcela osvětlené. S ohledem na reakční dobu a rozpoznatelnost chodce ve vozovce (při reakční době 1,4 až 1,6 s) je dráha k zastavení vozidla z rychlosti jízdy 46 až 47 km/h v rozmezí 30, 9 až 34 m. Z toho znalec uzavírá, že neosvětlený chodec vytvořil řidičce vozidla překážku náhlou a neočekávanou.
Na základě takto provedeného dokazování dospěl státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně k závěru, že skutek, pro který byla obviněná stíhána, není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Tento závěr státní zástupce opřel zejména o závěry znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy Ing. R. R., které zcela akceptoval s tím, že obviněná se řádně věnovala řízení vozidla a sledovala situaci v silničním provozu, přičemž rychlost její jízdy nepřesáhla nejvyšší dovolenou rychlost v obci, tj. 50 km/h a byla přiměřená rozhledu na tlumená světla, tudíž nelze spatřovat v jejím jednání porušení ust. §5 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1, odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu. Taktéž dovodil, že pohyb poškozeného po krajnici i ve vozovce byl pro jeho opilost chaotický a mohlo snadno dojít k jeho náhlému vstupu do jízdní dráhy vozidla z pravé strany, na což obviněná při omezených rozhledových poměrech do stran nemohla včas a adekvátním způsobem reagovat. Neshledal proto na straně obviněné zavinění na dané dopravní nehodě, když právě to byl poškozený, který svým jednáním v rozporu s ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a §55 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, vznik nehodové situace vyvolal.
Stížnost pro porušení zákona konkrétně poukazuje na určité okolnosti, které nasvědčují tomu, že provedené dokazování je neúplné, zejména dosavadní závěry znalce jsou pochybné. Především nedostatečně byl k dané věci vyslechnut svědek M. P. Tento svědek nebyl dotázán, zda po výjezdu z objektu jeho firmy na ul. M. A. se míjel s vozidly obviněné a svědka Z. S., případně v jaké vzdálenosti. K výpovědi tohoto svědka je přiložen náčrt (č. l. 62 spisu), z nějž lze usuzovat, že zachycuje určitou situaci v místě dopravní nehody, avšak o jakou situaci se jedná, zřejmé není. Svědek se ve výpovědi k tomuto nákresu nikterak nevyjádřil a ani k tomuto dotázán nebyl. Pokud jde o závěry znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy Ing. R. R., pak z protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 63 spisu) plyne, že znalec si podklady pro jeho zpracování opatřoval sám, nepřípustným způsobem a jím činěné závěry vycházejí z podkladů, které zákonným způsobem opatřeny nebyly. Z nálezové části posudku, jakož i z celého jeho obsahu je zřejmé, že znalec k dispozici výpověď obviněné J. K. neměl a při posuzování mechanismu a průběhu daného nehodového děje z této nevycházel. Při stanovní nárazové rychlosti vozidla do chodce 39 až 40 km/h, jakož i výchozí rychlosti před náběhem brzd 46 až 47 km/h, vycházel znalec z toho, že vozidlo obviněné po nehodě zastavilo na konci zanechaných brzdných stop na vozovce. Jak ovšem plyne z výpovědi obviněné i svědka Z. S., ve skutečnosti tomu tak nebylo. V tomto směru z výpovědi obviněné plyne, že když s vozidlem po nehodě zastavila a vystoupila z něj, viděla poškozeného ležet ve vzdálenosti asi 10 m za vozidlem u pravého okraje silnice. Taktéž svědek Z. S. ve výpovědi uvedl, že vozidlo po nehodě ještě popojelo a zastavilo u pravého okraje silnice. Obviněná ani svědek Z. S. nebyli dotázáni k tomu, zda poloha vozidla tak, jak byla zaměřena při ohledání místa nehody, je totožná s jeho konečným postavením po dopravní nehodě. Při posuzování daného nehodového děje znalec vycházel z variant pohybu poškozeného ve vozovce či z jeho výskytu ve vozovce. Z výpovědi obviněné ovšem plyne varianta poněkud jiná, neboť tato uvedla, že poškozený se jí do jízdní dráhy vynořil zprava, skočil tam z prostoru travnatého prostranství vpravo od silnice, kde jsou stromy a keře. Takovouto variantu znalec z technického hlediska a její přijatelnosti vůbec neposuzoval. V dané věci bylo na místě provést řádně vyšetřovací pokus, zejména za přítomnosti obviněné a znalce z oboru silniční dopravy, v rámci něhož by byl případně demonstrován, na základě čehož by znalec posoudil i technickou přijatelnost této varianty nehodového děje.
Doposud činěné úvahy znalcem o čase a dráze pohybu poškozeného ve vozovce jsou podle názoru uvedeného ve stížnosti pro porušení zákona naprosto hypotetické, neboť zatím nemají bližšího podkladu. Stejně tak nejasný je činěný závěr o tom, že obviněná jela přiměřenou rychlostí dosvitu tlumených světel na 27,7 až 27,8 m, když při reakční době 1,6 s, kterou je nutno považovat za včasnou, potřebovala k zastavení vozidla z rychlosti 46 až 47 km/h dráhu 31,4 až 34,0 m, tedy dráhu delší než činil dosvit tlumených světel. O jeho bližší vysvětlení znalec požádán nebyl.
K tomu Nejvyšší soud uvádí:
Se stížností pro porušení zákona lze souhlasit s tím, že dokazování by bylo možno naznačeným směrem dále doplnit a okolnosti činu blíže objasnit. Nejvyšší soud však má za to, že v době rozhodnutí vyšetřovatele poskytovaly provedené důkazy dostatečný podklad pro závěr, že další doplnění dokazování, které přicházelo v úvahu, by nemohlo vést k takovému výsledku, aby bylo možno dovodit zavinění obviněné na předmětné dopravní nehodě. Za takové důkazní situace nebylo možno v řízení dále pokračovat a bylo nutné jej zastavit.
Především je třeba uvést, že ze znaleckého posudku bylo možno vycházet jako ze zákonně opatřeného důkazu. Z protokolu o nehodě v silničním provozu je zřejmé, že podklady pro znalecký posudek byly opatřeny způsobem, který nemůže znamenat, že znalecký posudek trpí zásadními vadami. Ohledání místa dopravní nehody, v době co nejbližší po jejím vzniku, jakož i ohledání automobilu jednoho z účastníků dopravní nehody a ověření brzdných schopností vozidla, jakož i dosvitu světel, byly neodkladnými úkony ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., které bylo možno provést ještě před zahájením trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.). Ohledání prováděl vyšetřovatel a zúčastnil se jej a vyšetřovací pokusy prováděl Ing. R. R., který byl jako znalec přibrán až 15. 1. 2001, tedy v době následující po sdělení obvinění (23. 11. 2000). Podle názoru Nejvyššího soudu by správně měl vyšetřovatel postupovat v této věci tak, že by přibral znalce již před provedením ohledání - šlo přeci o neodkladný úkon, který bylo možno provést před sdělením obvinění k jehož náležitému provedení bylo třeba účasti znalce. Ne zcela formálně správný postup, který zvolil vyšetřovatel, byl však podle názoru Nejvyššího soudu plně zhojen dalším postupem vyšetřovatele. Ing. R. R. byl po sdělení obvinění ve věci přibrán jako znalec postupem podle §105 odst. 1 tr. ř., přičemž v usnesení o přibrání byl poučen podle §106 tr. ř. o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku podle §176 tr. zák. Znalecký posudek pak na základě podkladů opatřených před tím, než byl jako znalec ve věci přibrán, zpracoval až po tomto přibrání a po náležitém poučení.
Nesrovnalosti, na které upozorňuje stížnost pro porušení zákona, záležející v rozdílných údajích znaleckého posudku pro vzdálenost, kterou obviněná potřebovala pro zastavení vozidla, na jedné straně a vzdálenost, na kterou měla rozhled, na straně druhé, je možno uvést, že jsou ve znaleckém posudku zcela jednoznačně vysvětleny. Znalec uváděl v této souvislosti tyto podstatné údaje: Především vzdálenost dosvitu světlometů vozidla (27,7 až 27,8 m), vzdálenost, na kterou mohla obviněná rozpoznat ve vozovce se pohybujícího chodce (22,8 až 24,4 m). Pro uvedené vzdálenosti stanovil i vzdálenosti nutné k zastavení vozidla, a to vycházející z obvyklé reakční doby (0,8 až 1 s) a z reakční doby prodloužené o dobu, kterou je nutné prodloužit reakční dobu o dobu potřebnou k rozpoznání chodce 1,4 až 1,6 s). Pokud jde o vzdálenost rozpoznatelnosti chodce (22,8 až 24,4 m) byla k zastavení vozidla při obvyklé reakční době potřebná vzdálenost 23,3 až 25,8 a při prodloužené reakční době vzdálenost 30,4 až 34 m. Teprve naposled zjištěná vzdálenost nutná pro zastavení je tedy zásadně delší než vzdálenost dosvitu světlometů. Podle názoru Nejvyššího soudu lze mít zato, že za této situace řidička jela rychlostí přiměřenou vzdálenosti, na kterou měla s ohledem na dosvit světlometů rozhled ve smyslu §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., a také reagovala okolnostem přiměřeným způsobem svědčícím o tom, že řízení vozidla věnovala dostatečnou pozornost /§5 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky/. Zvýšení vzdálenosti potřebné k zastavení o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného chodce je nutno klást na vrub porušení povinností účastníka silničního provozu ze strany chodce, který takto vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku. Je nutno si přitom uvědomit, že šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky. Rychlost jízdy tak odpovídala i okolnostem, které obviněná mohla předvídat. Ostatně znalec při popsaných výpočtech vycházel z verze pohybu chodce ve vozovce, která je pro obviněnou nejméně příznivá. Pokud by vycházel z verze obviněné, jejíž ověření se stížnost pro porušení zákona domáhá, byly by výsledky uvedených důležitých výpočtů pro obviněnou ještě podstatně výhodnější. Podle názoru Nejvyššího soudu by další dokazování v této věci s ohledem na důkazy již provedené nemohlo obhajobu obviněné, záležící v tom, že ji poškozený náhle skočil do jízdní dráhy z pravé strany, vyvrátit, takže by nakonec s ohledem na zásadu in dubio pro reo bylo nutné z takové verze vycházet. Potom by i úvahy uvedené předtím ztratily na významu a bylo by jednostranné zavinění dopravní nehody chodce ještě zřejmější.
Z uvedených důvodů má Nejvyšší soud zato, že by doplnění dokazování uvedené ve stížnosti pro porušení zákona nemohlo na věci již nic změnit. Konkrétně je třeba už jen dodat, že pro přesvědčivější objasnění otázky, zda skutečně obviněná ukončila brždění vozidla na konci brzdných stop, podle názoru Nejvyššího soudu nebyla žádná naděje. Znalec svůj závěr ověřoval dalšími nezávislými výpočty a dokumentoval jej i vysvětlením logicky argumentujícím rozsahem a závažností zranění, jakož i vzdáleností, na kterou byl nárazem poškozený odhozen. Ostatně z tvrzení svědka Z. S. lze spíše dovozovat, že obviněná po zastavení s vozidlem ještě popojela, aby je odstavila.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal, že byl usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně v této věci porušen zákon, stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch