ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.155.2001.1
sp. zn. 11 Tz 155/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného V. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2001, č. j. 3 To 186/2000-652, kterým tento rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 31 T 9/95, a rozhodl takto:
Podle §224 odst. 5 tr. řádu per analogiam se řízení o stížnosti pro porušení zákona p ř e r u š u j e , neboť soud má zato, že ustanovení §272 tr. řádu je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a věc se předkládá Ústavnímu soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2000, č. j. 31 T 9/95-616, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že poté, co na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla výstavba výrobny masa a uzenin, převzal zálohu ve výši 1 657 870 Kč, a to formou bezhotovostního převodu na přesně označený účet, vedený u I.B, a. s., pobočka O., ke kterému měl samostatné podpisové právo, vyčíslil náklady spojené s výstavbou na částku 2 005 608 Kč, avšak ve skutečnosti tyto činily toliko 452 937 Kč, přičemž zbývající část finančních prostředků použil pro svou potřebu. Uvedeným jednáním způsobil účastníkovi smluvního vztahu škodu ve výši 1 204 633 Kč.
Za daný trestný čin byl obviněný V. J. výše označeným rozsudkem odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen též trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví na dobu sedmi roků a dále podle §53 odst. 1 tr. zákona také peněžitý trest ve výši 200 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona nalézací soud rozhodl, že pro případ, pokud by nebyl tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví dvouměsíční náhradní trest odnětí svobody.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci vydal usnesení ze dne 10. 1. 2001, č. j. 3 To 186/2000-652, předmětné rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a rozhodl, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí odůvodnil zejména poukazem na nejasnost a neúplnost skutkových zjištění soudu I. stupně, a dále výtkou, dle které se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí. Závěr, dle něhož je nezbytné věc vrátit k došetření státnímu zástupci, učinil odvolací soud poté, co shledal, že požadavky na doplnění důkazů jsou z hlediska jejich rozsahu, povahy a eventuálního dopadu na věcnou podstatu předmětné kauzy natolik rozsáhlé a závažné, že přesahují nejen možnosti odvolacího soudu, ale i řízení před soudem prvostupňovým.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. V této stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl ve výroku, jímž byla předmětná věc vrácena k došetření státnímu zástupci, porušen zákon ve prospěch obviněného V. J. v ustanoveních §260 a §254 odst. 1 tr. řádu, jakož i ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ministr spravedlnosti navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil ve výroku, jímž byla předmětná věc vrácena k došetření státnímu zástupci a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí, na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a rozhodl, že podle §259 odst. 1 tr. řádu vrací předmětnou věc Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že tato stížnost byla podána za podmínek stanovených v §272 odst. 1 tr. řádu.
Ministr spravedlnosti odůvodňuje svoji stížnost tím, že v daném případě se dle jeho názoru nejedná o obtížné a rozsáhlé došetření, ale vesměs jde o požadavky na provedení opětovných výslechů obviněného a svědků, kteří již byli v hlavním líčení vyslechnuti a proto soudu prvoinstančnímu nic nebrání, aby jejich výslechy v potřebném rozsahu v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu doplnil. Nejedná se přitom dle jeho přesvědčení ani o úkony, které by soud nalézací nebyl schopen provést rychleji než státní zástupce. Vrácení věci státnímu zástupci k došetření shledává stěžovatel stojící v rozporu s požadavkem rychlosti řízení zakotveným v §2 odst. 4 tr. řádu a rovněž s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že v projednávané věci zákon mohl být porušen ve prospěch obviněného mimo jiné i z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, a to způsobem, který by odůvodňoval vedle vyslovení porušení zákona i zrušení vadného rozhodnutí. V takovém případě Nejvyšší soud ke zrušení vadného rozhodnutí opravňuje ustanovení §272 tr. řádu a splnění podmínek tohoto ustanovení.
Ze žádosti o vyjádření zaslané podle §49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dne 11. 6. 2001 Ústavním soudem předsedkyni Nejvyššího soudu však bylo zjištěno, že III. senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti v jedné trestní věci a věc předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení ustanovení §272 tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.
Po zjištění uvedeného postoje jednoho ze senátu Ústavního soudu k otázce ústavnosti citovaného trestního řádu, jehož aplikace v projednávané věci připadá v úvahu, zvážil senát Nejvyššího soudu svůj další postup při projednávání této stížnosti pro porušení zákona.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do principu stability soudního rozhodnutí.
Lze tedy konstatovat, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky vystupují ještě více do popředí u stížností pro porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných. Senát Nejvyššího soudu proto zastává názor, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Senát Nejvyššího soudu České republiky dospěl po těchto úvahách k závěru, že ustanovení §272 tr. řádu, které dává Nejvyššímu soudu ve věci, ve které nebyl zákon porušen v neprospěch obviněného, vedle oprávnění přijmout tzv. akademický výrok o porušení zákona i zrušovací kompetenci, je v rozporu s uvedenými články Listiny a Úmluvy. Jelikož jde o ustanovení trestního řádu, jehož uplatnění v této trestní věci připadá v úvahu, přerušil Nejvyšší soud podle §224 odst. 5 tr. řádu per analogiam řízení o stížnosti pro porušení zákona a předložil věc Ústavnímu soudu, aby posoudil ústavnost tohoto ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman