ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.180.2001.1
sp. zn. 11 Tz 180/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 6 To 632/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 87/2000, a rozhodl takto:
Podle §224 odst. 5 tr. ř. per analogiam se řízení o stížnosti pro porušení zákona přerušuje, neboť soud má zato, že ustanovení §272 tr. ř. je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. a věc se předkládá Ústavnímu soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 9. 2000, čj. 5 T 87/2000115, byl obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se podle zjištění tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 17. 3. 2000 kolem 23.00 hod. mimo obec M., okr. F.-M. řídil po silnici č. 4774 ve směru R., po předchozím požití alkoholických nápojů osobní automobil zn. FIAT 126 p, přičemž v důsledku nepřiměřené rychlosti s vozidlem havaroval mimo silnici, následkem čehož utrpěl spolujezdec D. K. zranění, kterým téhož dne po převozu do nemocnice podlehl, další spolujezdci, a to M. B. utrpěl zranění, které si vyžádalo jednorázové ošetření, M. V. utrpěl zranění pravé ruky s dobou léčení do 7. 4. 2000 a Zdeněk Zatloukal utrpěl zranění pravé dlaně, levého kolena a dolního rtu s dobou léčení do 4. 4. 2000. Obviněný měl v době řízení v krvi 1,73 promile alkoholu. Byl mu zato uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací v trvání 360 hodin a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce ve Frýdku-Místku odvolání, a to proti výroku o trestu. Zdůraznil intenzitu porušení pravidel silničního provozu obviněným a stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, určovaný zejména způsobeným následkem. Domáhal se, aby byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 6 To 632/2000, k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a při nezměněném výroku o vině, obviněnému M. M. uložil úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. M. Podle názoru ministra spravedlnosti je trest uložený obviněnému napadeným rozsudkem ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, neboť okolnosti případu a jeho následek neumožňovaly uložit obviněnému trest obecně prospěšných prací. Ministr spravedlnosti pak podrobně poukázal na okolnosti, za kterých obviněný zavinil dopravní nehodu, při které došlo k velice závažným následkům. Zdůraznil, že obviněný porušil zásadní ustanovení pravidel silničního provozu, když řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholických nápojů, a nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, nákladu a povětrnostním podmínkám. Je zřejmé, že obviněný řídil motorové vozidlo v podnapilém stavu, nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, zejména tomu, že povrch vozovky byl zasněžený, místy namrzlý. V důsledku toho nezvládl řízení, s vozidlem havaroval mimo silnici, a způsobil tak závažné následky v podobě smrti jednoho spolujezdce a zranění dalších tří osob. Za těchto okolností ani dosavadní bezúhonnost obviněného a jeho osobní poměry neodůvodňovaly uložení trestu obecně prospěšných prací. Takový druh trestu není v souladu se zákonnými hledisky rozhodnými k naplnění účelu trestu. Proto má ministr spravedlnosti zato, že napadeným rozsudkem byl ve prospěch obviněného M. M. porušen zákon ve výroku o trestu. V závěru stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ust. §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k §45 odst. 1 tr. zák., aby napadený rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a aby také zrušil všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud pozbyla podkladu v důsledku zrušení napadeného rozsudku, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že v projednávané věci mohlo dojít k porušení zákona ve prospěch obviněného M. M. v podstatě z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uváděných, a to způsobem, který by odůvodňoval vedle vyslovení porušení zákona i zrušení vadného rozhodnutí. V takovém případě Nejvyšší soud ke zrušení vadného rozhodnutí opravňuje ustanovení §272 tr. ř., pokud jsou jeho podmínky splněny.
Ze žádosti o vyjádření zaslané podle §49 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dne 11. 6. 2001 Ústavním soudem předsedkyni Nejvyššího soudu však bylo zjištěno, že III. senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti v jiné trestní věci a předložil věc k rozhodnutí plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení §272 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.
Na základě této okolnosti musel senát Nejvyššího soudu zvažovat svůj další postup při projednávání této stížnosti pro porušení zákona. Při rozhodování o ní by totiž nezbytně musel v případě, že by jí vyhověl, aplikovat právě ustanovení §272 tr. ř. Přitom podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože právo použít tento mimořádný opravný prostředek je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný sám se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch a vždy je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten až na výjimku předpokládanou rehabilitačním zákonem nemá povinnost tento mimořádný opravný prostředek použít. Jeho aplikace je pouze na jeho zvážení, zda skutečně došlo k porušení zákona a zda případné porušení zákona je tak závažné, že vyžaduje zásah do principu stability soudních rozhodnutí.
Všechny uvedené nedostatky vystupují ještě více do popředí u stížností pro porušení zákona podávaných v neprospěch obviněných. Senát Nejvyššího soudu proto zastává názor, že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Senát Nejvyššího soudu České republiky dospěl na základě těchto úvah k závěru, že ustanovení §272 tr. ř., které dává Nejvyššímu soudu ve věci, ve které nebyl zákon porušen v neprospěch obviněného vedle oprávnění vynést tzv. akademický výrok o porušení zákona i zrušovací kompetenci, je v rozporu s uvedenými články Listiny a Úmluvy. Jelikož jde o ustanovení trestního řádu, jehož aplikace v této věci připadá v úvahu, přerušil Nejvyšší soud podle §224 odst. 5 tr. ř. per analogiam řízení o stížnosti pro porušení zákona a předložil věc Ústavnímu soudu, aby posoudil ústavnost tohoto ustanovení trestního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík