ECLI:CZ:NS:2001:11.TZ.80.2001.1
sp. zn. 11 Tz 80/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Pavla Kučery stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné J. F., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 15. 9. 2000, ČVS: ÚVP-286/40-406-2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 15. září 2000, ČVS: ÚVP-286/40-406-2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve prospěch obviněné J. F.
Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 15. 9. 2000, ČVS: ÚVP-286/40-406-2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné J. F. pro trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se podle sdělení obvinění měla dopustit tím, že dne 21. 5. 2000 kolem 03.30 hod. řídila po předchozím požití alkoholických nápojů osobní automobil zn. TOYOTA RAV v P. po ul. S., ve směru od U. t. k ul. N. P. a v místech před domem č. 1058/8 došlo ke střetu s M. T., který utrpěl těžkou újmu na zdraví, a poté po střetu obviněná nezastavila a z místa dopravní nehody ujela (oproti sdělení obvinění však v usnesení o zastavení trestního stíhání vyšetřovatel vynechal popis jednání obviněné po střetu s poškozeným M. T.). Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 10. 2000.
Proti výše označenému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř., stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné J. F.. Podanou stížností se domáhal, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, ke kterému podle názoru ministra spravedlnosti došlo napadeným usnesením v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §224 odst. 1, 2, §201 písm. d) a §208 tr. zák., a v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to ve prospěch obviněné J. F. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, a dále aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř. Ministr spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona odůvodnil v podstatě tím, že jsou nesprávné závěry vyšetřovatele, že čin obviněné není trestným činem, neboť vyšetřovatel neprovedl dokazování v takovém rozsahu, aby řádně zjistil skutkový stav věci a rovněž tak provedené důkazy nehodnotil v souladu se zákonem. V tomto směru ministr spravedlnosti konkrétně vytýká, že vyšetřovatel bez dalšího akceptoval tvrzení obviněné, že si nebyla vědoma toho, že během jízdy po ul. S. narazila do poškozeného a že proto pokračovala dále v jízdě. S ohledem na rozsah poškození vozidla bylo třeba blíže se zabývat reálností této obhajoby, zvláště když vozidlo vykazovalo deformaci horní hrany přední kapoty a levého stěrače, což odpovídá nárazu těla v zorném úhlu obviněné, prakticky před jejím obličejem. Tuto okolnost bylo třeba prověřit vyšetřovacím pokusem, který však proveden nebyl. Ve věci přibraný znalec Ing. P. T. sice konstatoval, že obviněná by ani při včasné a správné reakci a při dovolené rychlosti jízdy, tj. při rychlosti nepřekračující 50 km/hod., nemohla zabránit střetu s poškozeným, ovšem znalec se vůbec nezaměřil na otázku, jaká rychlost v dané situaci a za daných podmínek byla přiměřená. V tomto směru stěžovatel poukázal na ustanovení §16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, a namítá, že znalecký posudek bylo třeba i v tomto směru doplnit. Stejně tak podle názoru ministra spravedlnosti nebylo dostatečně objasněno, kdy obviněná ve skutečnosti požívala alkoholické nápoje. Tvrzení obviněné, že se tak stalo až po dopravní nehodě, bylo akceptováno pouze na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikomanie, znalce Ing. J. Z. Podle názoru stěžovatele však závěry tohoto posudku nejsou jednoznačné, a proto je namístě znalce osobně vyslechnout. Dále je nutné blíže objasnit pohyb obviněné a její činnost před dopravní nehodou, vyslechnout kamarádku obviněné, s níž navštívila bar „A.\", taxikáře, který obviněnou a její kamarádku do baru vezl, a též i obsluhující personál tohoto baru k tomu, zda obviněná zde skutečné požívala alkohol a v jakém množství. Neúplnost je vytýkána i znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. J. Č. Z posudku není zřejmé, zda zjištěná zranění poškozeného nasvědčují jeho pohybu do vozovky zprava do leva, anebo naopak. Ze všech těchto důvodů dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že skutkový stav věci nebyl provedeným dokazování bezpečně zjištěn, neboť nebyly provedeny všechny vyšetřovací úkony sloužící k jeho objasnění a za této situace bylo nesprávně rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněné J. F.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v intencích §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo a shledal, že skutečně k porušení zákona napadeným usnesením a řízením jemu předcházejícím došlo, a to v podstatě v tom rozsahu a v těch směrech, jak je obsaženo v podané stížnosti pro porušení zákona.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Provedené důkazy pak hodnotí orgány činné v trestním řízení podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř. ).
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaví vyšetřovatel trestní stíhání, není-li skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobí-li takovým činem, byť z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona lze konstatovat, že vyšetřovatel Policie České republiky se výše citovanými ustanoveními zákona důsledně neřídil. Předně je nutno zdůraznit, že vyšetřovatel zastaví trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen tehdy, jestliže na základě provedených důkazů lze učinit zcela jednoznačný, ničím nezpochybněný závěr, že stíhaný skutek není trestným činem. Základním předpokladem rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání je tedy spolehlivý závěr, že ve věci je opatřen úplný důkazní materiál potřebný k rozhodnutí a že mezi důkazy nejsou žádné takové rozpory, které by takový závěr, tj. závěr o tom, že stíhaný skutek není trestným činem, vylučovaly.
V posuzované věci tento základní předpoklad ovšem dán není. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vyšetřovatel s odkazem na zásadu „in dubio pro reo\" dovodil, že obviněné J. F. nelze prokázat porušení některého ustanovení vyhlášky č. 99/1989 Sb., které by bylo v příčinné souvislosti se zaviněním předmětné dopravní nehody a že s ohledem na skutečnost, že obviněná se na místo dopravní nehody vrátila a viděla, že poškozenému je poskytována pomoc skupinou lidí, z jejichž jednání měla sama obavy, tak nedošlo ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Přitom podle znaleckého posudku z oboru toxikologie nebyla vyvrácena její obhajoba, že k požití alkoholu došlo až po dopravní nehodě.
Již z výše uvedeného je zřejmé, že vyšetřovatel odůvodnil zastavení trestního stíhání obviněné především na základě konstatovaných pochybností o tom, zda obviněná porušila taková ustanovení pravidel silničního provozu, jež by byla v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a zraněním poškozeného M. T. Ani vyšetřovatel tedy nepostupoval takto proto, že by byl namístě zcela bezpečný závěr, že stíhané skutky nejsou trestnými činy - což je ovšem základní formální předpoklad aplikace ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud shledal, že závěr vyšetřovatele je skutečně přinejmenším předčasný. Pokud jde o obhajobu obviněné ohledně požití alkoholu až v době po dopravní nehodě, tak vyšetřovatel vycházel z tvrzení samotné obviněné, které nebylo zpochybněno závěry znaleckého posudku z oboru toxikologie (č. l. 29 - 32 spisu). V tomto směru lze vyšetřovateli vytknout, že vůbec nevěnoval pozornost zjištění, kde se obviněná pohybovala v době před dopravní nehodou (zvláště, když k dopravní nehodě došlo přibližně v 03.30 hod. ráno), se zaměřením na to, zda již v této době nekonzumovala alkoholické nápoje. V tomto ohledu též stěžovatel důvodně namítá, že přicházelo v úvahu provést výslech zaměstnanců baru „A.\", v němž se obviněná měla nacházet v době od 03.50 do 04.30 hod., za účelem ověření jejího tvrzení, že v tomto časovém úseku vypila až 2,5 dcl alkoholu zn. Whisky; stejné platí i ohledně zjištění a výslechu osoby taxikáře, který odvážel obviněnou a její kamarádku do zmíněného baru. Jestliže, zejména s ohledem na značný časový odstup, již další dokazování v tomto směru nebude reálně přicházet v úvahu, pak ovšem nebude možno ničeho namítat proti postupu vyšetřovatele, který za této situace vycházel ze závěru znaleckého posudku Ing. J. Z.
Znalecký posudek z oboru silniční dopravy (č. l. 13 - 26 spisu) zatím neskýtá dostatečný podklad pro závěr, který z něj vyšetřovatel dovozuje, že totiž obviněná způsobem jízdy, zejména rychlostí své jízdy, nijak neporušila ustanovení pravidel silničního provozu. Především se znalec vůbec nevypořádal s otázkou, jaká rychlost vozidla řízeného obviněnou byla přiměřená s ohledem na konkrétní dopravní situaci, a zda rychlost jízdy do 50 km/hod., která obecně vyplývá z pravidel silničního provozu pro jízdu v uzavřené obci (ve městě), těmto pravidlům s přihlédnutím k této dopravní situaci odpovídala. Ze znaleckého posudku vyplývá jen to, že znalec vycházel při posuzování rychlosti jízdy obviněné z toho, že jela rychlostí do 40 km/hod., a bez dalšího uzavřel, že taková rychlost byla přiměřená a že při této rychlosti obviněná nemohla střetu s chodcem zabránit a že to byl poškozený jako chodec (účastník silničního provozu), který pro ni vytvořil neočekávanou překážku. Znalec nevzal v úvahu, že obviněná jela v místech zúžené vozovky, v místech, kde parkovala auta, a to v noci. Znalec se nevypořádal s tvrzením svědků L. T. a K. V., kdy tito oba shodně vypověděli, že obviněná jela velkou rychlostí, že před srážkou pozorovali pohyb poškozeného v prostoru zaparkovaných aut a že poté uslyšeli velkou ránu. Znalec bez dalšího akceptoval tvrzení obviněné, že chodce vůbec neviděla a že žádnou ránu neslyšela. Z poškození vozidla řízeného obviněnou také vyplývá, že došlo k deformacím na kapotě vozidla a dokonce v místech pod levým stěračem. Jestliže obviněná se hájí tím, že pohyb chodce v prostoru zaparkovaných aut vůbec neviděla a že dokonce nezaznamenala ani střet jí řízeného vozidla s poškozeným, tak bylo třeba se zabývat reálnosti tohoto tvrzení obviněné a zjišťovat, z jakých důvodů obviněná chodce vůbec neviděla a při jaké rychlosti vozidla jej mohla vidět, a jaké následky v podobě újmy na zdraví poškozeného by za této situace vznikly, a to při její včasné, ničím neovlivněné, reakci. Je třeba připomenout ustanovení §16 odst. 1 tehdy platné vyhl. č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, (pravidla silničního provozu), podle něhož musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Rychlost jízdy ve městě, do 50 km/hod., (dovolená rychlost jízdy) ještě sama o sobě neznamená, že jde o rychlost přiměřenou, odpovídající konkrétním podmínkám silničního provozu a pravidlům vyplývajícím ze znění ustanovení §16 odst. 1 cit. vyhlášky. Znalecký posudek z oboru silniční dopravy v tomto směru nedává podklad pro závěr, zda obviněná svou jízdou skutečně respektovala výše citované ustanovení pravidel silničního provozu. Ze znaleckého posudku, z oboru silniční dopravy, znalce Ing. P. T., je dále nejasné, na základě jakých skutečností dospěl znalec k závěru, že deformovaný disk levého předního kola a proražená pneumatika nesouvisí s dopravní nehodou. Ve všech těchto ohledech bude zcela namístě doplnit znalecký posudek z oboru silniční dopravy, a popřípadě k objasnění výše naznačených okolností provést i vyšetřovací pokus.
S přihlédnutím k tomu, co bylo výše uvedeno, se nelze zcela spokojit ani se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - chirurgie, znalce MUDr. J. Č., CSc. Po výše nastíněném doplnění znaleckého posudku z oboru silniční dopravy bude třeba zjistit, zda a jaký vliv na zranění poškozeného (tj. na povahu a rozsah jeho zranění) má případný závěr, že jízda obviněné nebyla v souladu s pravidly silničního provozu ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 cit. vyhlášky; jak se tedy tato skutečnost promítla ve zjištěném následku na zdraví poškozeného. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví rovněž není zřejmé, zda na těle poškozeného byly vůbec zjištěny nějaké stopy po střetu s vozidlem obviněné, a ve kterých místech byly tyto stopy lokalizovány. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z opatřených lékařských zpráv, přičemž jejich objasnění je významné pro posouzení směru chůze poškozeného M. T., tj. zda vstoupil do jízdní dráhy obviněné zleva, či naopak zprava ve směru její jízdy. V tomto směru bylo třeba, aby se znalec vypořádal i s tím, co vyplývá z výpovědí svědků L. T. a K. V.
Stejně tak zůstalo neověřeno tvrzení obviněné, že po dopravní nehodě zastavila v prostoru za kostelem na ul. M. a šla směrem k místu dopravní nehody. K této otázce je třeba podrobněji vyslechnout zejména svědka L. T., který vozidlo obviněné vzápětí po dopravní nehodě pronásledoval, a ověřit tak reálnost této obhajoby. I v tomto směru dokazování zůstalo neúplné. Konečně je třeba napadenému usnesení vytknout, že jeho výroková část vůbec neobsahuje popis skutkových okolností, týkajících se jednání obviněné po střetu s poškozeným, v němž byl spatřován trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 15. 9. 2000, ČVS: ÚVP-286/40-406-2000, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to výlučně ve prospěch obviněné J. F.
Za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a současně zrušil též na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.
V souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud vyšetřovateli Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v tom smyslu a rozsahu, jak je výše již podrobně rozvedeno. Teprve po provedení těchto, popřípadě i dalších, důkazů, ukáže-li se toho potřeba, budou vytvořeny lepší a ucelenější předpoklady pro posouzení odpovědnosti obviněné na vzniku dopravní nehody, včetně jejího následku, jakož i pro objasnění její odpovědnosti za následné neposkytnutí pomoci.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. platí, že orgán, jemuž byla věc přikázána Nejvyšším soudem, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 11. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík