ECLI:CZ:NS:2001:11.ZP.25.99.1
sp. zn. 11 Zp 25/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Jana Engelmanna ve věci navrhovatele Vlády České republiky, proti odpůrci ROI ČR, o pozastavení činnosti politické strany takto:
Návrh Vlády České republiky na pozastavení činnosti politické strany - ROI ČR se z a m í t á .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel - Vláda České republiky se u Nejvyššího soudu České republiky podaným návrhem domáhal rozhodnutí o pozastavení činnosti odpůrce, politické strany - ROI ČR, a to z toho důvodu, že odpůrce opakovaně nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon“), když nepředložil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za roky 1996 a 1997 v zákonem požadovaném rozsahu, když tyto výroční finanční zprávy nebyly opatřeny zprávou auditora o ověření roční účetní závěrky. V tomto směru navrhovatel poukázal na příslušná usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ze dne 11. 6. 1997, a ze dne 22. 5. 1998). Navrhovatel tak dovozuje, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením §4 písm. a) zákona, podle něhož nemohou vyvíjet činnost politické strany a politická hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Odpůrce se k návrhu, který mu byl doručen dne 7. 6. 1999, nevyjádřil. Z obsahu výročních finančních zpráv předložených Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky je zřejmé, že odpůrce zprávu auditora k těmto zprávám skutečně nepředložil, a to s odůvodněním, že „ROI nevykazovala v roce 1997 žádnou činnost, proto není třeba dokládat zprávu auditora“ (viz č. l. 3 spisu). Obdobné vyjádření je obsahem výroční finanční zprávy za rok 1996 (viz č. l. 2 spisu).
Podle usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 11. 6. 1997, odpůrce, tj. ROI ČR výroční finanční zprávu za rok 1996 předložila bez zprávy auditora (viz str. 1, bod III., č. 37 tohoto usnesení - č. l. 1a spisu). Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 22. 5. 1998, pokud jde o předložení výroční finanční zprávy za rok 1997, vyplývá, že odpůrcem předložená zpráva je neúplná - není opatřena zprávou auditora /viz str. 2, písm. b)/.
V usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 20. 5. 1999, se podává, že ROI v zákonné lhůtě nepředložila výroční finanční zprávu za rok 1998 (viz str. 3, bod II.c - 47).
Z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 5. 2000, se podává, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu za rok 1999 v zákonem požadované úplnosti (bod II.a - 26).
Nakonec v usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 25. 5. 2001, se uvádí, že odpůrce výroční finanční zprávu za rok 2000 v zákonné lhůtě nepředložil (viz bod II.c - 59).
Z výročních finančních zpráv odpůrce za rok 1996 a 1997 zaslaných příslušnému orgánu Poslanecké sněmovny, (jejich neúplnost je důvodem podaného návrhu Vlády České republiky) bylo Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zjištěno, že tyto výroční finanční zprávy neobsahují zprávu auditora o ověření účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
V průběhu řízení před Nejvyšším soudem ovšem odpůrce předložil zprávu auditora o ověření účetní závěrky za rok 1996 a rok 1997, přičemž v obou případech závěr auditora vyznívá ve „...vyslovení výroku bez výhrad...“(viz zprávy auditora ze dne 14. 11. 2001 a 16. 11. 2001). Podle závěrů těchto auditorských zpráv účetní uzávěrka ve všech významných aspektech odráží finanční situaci odpůrce.
Obdobné skutečnosti se rovněž podávají ze zpráv auditora o ověření účetní závěrky odpůrce za rok 1998, 1999 a 2000, které odpůrce rovněž opatřil a předložil v průběhu řízení před Nejvyšším soudem, přičemž závěr auditora vyúsťující ve výrok „bez výhrad“ je obsažen ve zprávě za rok 1999 a 2000.
Podle §4 písm. a) zákona mimo jiné platí, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které porušují Ústavu a zákony.
Podle §18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod body a) až e) citovaného ustanovení.
Podle §14 odst. 1 zákona může činnost strany a hnutí být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s §1 až §5, §6 odst. 5 a §17 až §19 zákona, nebo se stanovami.
Podle §15 odst. 1 zákona platí, že o pozastavení činnosti strany a hnutí rozhoduje k návrhu vlády Nejvyšší soud. Řízení před Nejvyšším soudem se přitom řídí ustanovením §200i o. s. ř., tzn. že Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Z hlediska rozsahu dokazování platí, že soud je povinen provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, než které byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud návrh projednal a shledal, že v něm uvedené skutečnosti jsou správné, neboť jak z údajů v něm obsažených a zpráv vyžádaných Nejvyšším soudem, tak i z vyjádření procesních stran bylo zjištěno, že odpůrce skutečně ve stanovených lhůtách nesplnil zákonem uložené povinnosti. Na základě důkazů provedených v tomto řízení je zřejmé, že v návrhu uvedené výroční finanční zprávy odpůrce za roky 1996 a 1997 nebyly v zákonné lhůtě doručeny Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v rozsahu odpovídajícímu zákonu. Chyběly zprávy auditora o ověření roční účetní uzávěrky za uvedené období.
Odpůrce tedy nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v §18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší soud rozhodnout o pozastavení činnosti strany.
Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomuto návrhu Vlády České republiky není možno vyhovět a činnost odpůrce jako politické strany pozastavit. Nejvyšší soud se přitom opíral zejména o právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl ÚS 26/94. Plénum Ústavního soudu v citovaném nálezu vyjádřilo tento zásadní závěr:
„Nelze připustit, aby z důvodu nesrovnalostí a závad ve výroční finanční zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat ani jako porušení principů čl. 5 a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění podkladů pro nepřípustnost činnosti politických stran podle §4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K tomu směřuje i §4 písm. a) - porušování Ústavy a zákonů. Také toto ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu. Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý) zákon, ale těch, které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek trvalosti perpetuálního chování politické strany, která právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.“
Z tohoto právního závěru lze především dovodit, že důvodem pozastavení činnosti strany může být, pokud jde o nesrovnalosti a závady v předložené výroční finanční zprávě, tedy porušování zákona v ustanovení §18 odst. 1, jen opakované jednání či opomenutí, a to navíc závažnější povahy.
Jestliže na základě dokazování provedeného před Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že odpůrce v průběhu řízení (ke dni rozhodnutí) dodatečně předložil zprávy auditora o ověření účetní závěrky za léta 1996 a 1997 obsahující výrok bez výhrad, a navíc tyto zprávy předložil i za další období (1998-2000), pak zde není věcného důvodu k pozastavení jeho činnosti. Tento závěr je namístě při zjištění, že odpůrce učinil jisté kroky k odstranění závadného stavu, a to i k období následujícímu po době vymezené podaným návrhem. Za této situace nelze přesvědčivě učinit závěr o tom, že v případě ROI se jedná o politický subjekt, který opakovaným porušováním zákonů se chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu. Nejvyšší soud má zato, že odpůrce v současné době prokazuje, že nadále nehodlá v porušování svých zákonných povinností pokračovat, ale že naopak jím chce dostát. Proto podle názoru Nejvyššího soudu v současné době nelze dovodit, a to i z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v již citovaném nálezu Ústavního soudu, že jsou splněny podmínky pro pozastavení činnosti odpůrce jako politické strany.
Nejvyšší soud bral přitom v úvahu též účel, který institut pozastavení činnosti politické strany nebo hnutí má; totiž vytvořit právní rámec pro nápravu vadného stavu, popř. pro vytvoření podkladu pro podání návrhu na rozpuštění strany. Při pozastavení činnosti totiž mohou strana a hnutí činit pouze takové úkony, které jsou zaměřeny na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, avšak nejdéle po dobu jednoho roku (§14 odst. 2 zákona). Nedojde-li v této době ke sjednání nápravy, může dojít k podání návrhu na rozpuštění takové strany či hnutí. Dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany z důvodů uvedených v §18 odst. 1 zákona, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem (§14 odst. 3 zákona). Vzhledem k stávajícímu chování odpůrce pozastavení jeho činnosti Nejvyšším soudem s tím, aby o tom, zda zcela splnil své zákonné povinnosti rozhodl příslušný orgán (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky), by bylo zcela jen formálním opatřením. Navíc nelze pominout, že z předložených podkladů vyplývá, že hospodaření odpůrce nevykazuje v zásadních směrech rozpor se zákony. Zprávy auditora v tomto směru nezjišťují žádné podstatnější nedostatky, a ani v řízení před Nejvyšším soudem nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly nesprávnému hospodaření odpůrce. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh na pozastavení činnosti odpůrce zamítá.
Odpůrce měl sice v řízení ve věci úspěch, Nejvyšší soud však náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vycházel přitom ze skutečnosti, že odpůrce porušil své povinnosti a vyvolal tak svým jednáním podání návrhu, ke kterému je navrhovatel ze zákona za takové situace povinen. Jsou zde proto důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující postup podle §150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík