ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1041.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1041/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům, Újezd 450, proti žalovaným 1) Tělocvičné jednotě S. L. a 2) Českému svazu tělesné výchovy, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 145/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.11.1998, č.j. 11 Co 582/98 - 128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek, jakož i potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zrušil soud dovolací) rozhodl o žalobě vycházející z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že první žalované uložil povinnost žalobkyni vydat ve výroku označené nemovitosti a proti druhému žalovanému žalobu zamítl
Ve včasném dovolání první žalovaná (zastoupena advokátem) namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř). Za nesprávný pokládá závěr, kdo je osobou povinnou; je toho názoru, že jí věcná legitimace ve sporu nesvědčí, protože k její registraci coby občanského sdružení došlo až po 30.6.1990.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.„).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek, v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. však v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Rovněž z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím ale potvrzujícím.
Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., které upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud prvního stupně v dané věci rozhodoval dvakrát; v pořadí prvním rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl a druhým jí ve vztahu k první žalované vyhověl. Procesní prostor pro druhé rozhodnutí vytvořil soud dovolací, který jeho předchozí rozhodnutí (spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu) zrušil.
Zrušující rozhodnutí, se zřetelem k němuž soud prvního stupně rozhodl oproti předchozímu rozhodnutí odlišně (vůči první žalované nepříznivě), tedy nevydal soud odvolací ale dovolací; přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, byť jím soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem jiného soudu, však z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. neplyne, jestliže tímto soudem byl soud nikoli odvolací, ale dovolací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147/98). Připustit opak by neznamenalo nic jiného než vystavit dovolacímu přezkumu právní názor samotného dovolacího soudu, neboť právě tím byl soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) zavázán (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.); existence diformních rozhodnutí dvou instancí (včetně diformity tzv. „skryté\") jakožto důvod pro přezkum instancí třetí se v takovém případě uplatnit nemůže.
Jelikož odvolací soud přípustnost dovolání svým rozhodnutím nezaložil (§239 odst. 1 o.s.ř.), zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odtud je zjevné - a je i logické - že přípustným ve smyslu tohoto ustanovení může být jen dovolání toho, kdo dříve podal návrh, aby bylo připuštěno. Pro úsudek o přípustnosti dovolání první žalované je tedy rozhodné, zda právě ona takový návrh učinila.
Tak tomu v dané věci není; opaku nesvědčí ani obsah odvolání ani protokolu o odvolacím jednání. Protokol o jednání obsahuje toliko - věcně ovšem zcela nepřípadný (srov. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) - návrh žalobkyně, aby dovolání bylo připuštěno pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně bude změněn. Dovolatelka - oproti tomu - zůstala nečinná.
Dovolání tedy nemůže být přípustné - již z tohoto důvodu - ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jež by ve smyslu těchto ustanovení měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková