ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1113.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1113/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. Č. proti žalovaným 1) O. Ž., 2) JUDr. E. S. a 3) J. L., o uzavření dohod o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 161/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2000, č.j. 21 Co 89/2000, 21 Co 90/2000-226, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2000, č.j. 21 Co 89/2000, 21 Co 90/2000-226, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zastavil řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 27. prosince 1999, č.j. 18 C 161/92-216, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. ledna 2000, č.j. 18 C 161/92-221, jimiž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaných uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání „domu čp. 334 s pozemkovou parcelou st. 1511-zast. plocha se studnou, s venkovními úpravami, s oplocením a s pozemkovou parcelou č. 1512-zahrada v P., v ulici M.\", nemovitostí v katastrálním území Ch. (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalovaných uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání „domu čp. 334 s vedlejšími stavbami, oplocením, studnou a s venkovními úpravami v P., v ulici M.\", nemovitostí v katastrálním území Ch. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Své rozhodnutí odvolací soud založil na závěru, podle kterého odvolání žalobkyně ze dne 17. ledna 2000 - i přes výzvu soudu prvního stupně - zůstalo neúplným, když z něho není zřejmé, v jakém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně napadla. Protože pro tento nedostatek nelze v odvolacím řízení pokračovat, bylo namístě jeho zastavení (§43 odst. 2, §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.\"/).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, které opřela o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Na rozdíl od odvolacího soudu má zato, že z jejího odvolání v souladu s požadavky vyjádřenými v ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. „zcela zřejmě\" vyplývalo, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu je napadá; neuvedení důvodů odvolání pak k zastavení odvolacího řízení podle §43 odst. 2 o.s.ř. vést nemůže. Vedle uvedeného vyjádřila dovolatelka i nesouhlas s obsahem a právním hodnocením znaleckých posudků soudem prvního stupně.
Žalované se ve vyjádření ztotožnily s posouzením odvolání žalobkyně jako neprojednatelného a navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) a je i důvodné.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají. Jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), otevírá se přezkumu pouze otázka, zda odvolání žalobkyně ze dne 17. ledna 2000 bylo - co do kvantitativní stránky - podáním neúplným, které bránilo v pokračování odvolacího řízení.
Právní posouzení věci je ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. má být v odvolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
O odstranění vad odvolání dbá předseda senátu soudu prvního stupně (§209 věta první o.s.ř.). Za tím účelem účastníka vyzve, aby nesprávné nebo neúplné podání opravil nebo doplnil, a současně jej poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví, byl-li o těchto následcích účastník poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.). Citovaná ustanovení se uplatní i řízení o odvolání (§211 o.s.ř.).
Náležitost odvolání spočívající v určení, proti kterému rozhodnutí směřuje, se neomezuje vždy jen na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně datem jeho vydání (vyhlášení) a jednacím číslem, popřípadě spisovou značkou. Obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 věty první o.s.ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci (ať již se týkají několika práv se samostatným skutkovým základem nebo několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe), popřípadě jejichž právní moc nebude dotčena, pokud se odvolání týká pouze vedlejších výroků (§206 odst. 3 o.s.ř.), musí být v odvolání uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být podle odvolatele vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (srov. §212 odst. 1 o.s.ř.). Pokud bylo některým z výroků napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto o dělitelném plnění (zpravidla o zaplacení peněžité částky), musí též z odvolání vyplývat, v jaké části je tento výrok napaden (tzv. kvantitativní stránka odvolání); odvoláním účastníka směřujícím jen proti části výroku o dělitelném plnění totiž může dojít k tzv. rozštěpení původně jednotného práva, o němž bylo rozhodnuto jedním výrokem, na dvě práva se samostatným skutkovým základem ve smyslu §206 odst. 2 věty první o.s.ř.
Určitost údajů o tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, má ve výše uvedeném smyslu význam především pro otázku vymezení odkladného (suspenzivního) účinku odvolání (§206 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) a tím i pro vymezení rozsahu vázanosti odvolacího soudu kvantitativními mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí (§212 odst. 1 o.s.ř.). Nevzbuzuje-li rozsah podaného odvolání v tomto směru pochybnosti, nic nebrání odvolacímu soudu, aby věc projednal v mezích vyplývajících z ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř., aby přitom uvažoval i neuplatněné námitky a za podmínek uvedených v §212 odst. 2 o.s.ř. přihlížel i k nevytýkaným vadám řízení.
Jestliže však z odvolání není zřejmé, jaké části napadeného rozhodnutí se týká odkladný účinek odvolání, ať již by šlo o více výroků týkajících se několika práv se samostatným skutkovým základem nebo několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o.s.ř.), anebo o část oddělitelného předmětu řízení (§206 odst. 2 věta první o.s.ř.), popřípadě o otázku, zda není napaden jen některý z vedlejších výroků, takže by zůstal v právní moci výrok o věci samé (§206 odst. 3 o.s.ř.), jde o vadu podání, bez jejíhož odstranění nelze v odvolacím řízení pokračovat. V takovém případě odvolací soud podle ustanovení §43 odst. 2 (za podmínek zde uvedených) ve spojení s §211 o.s.ř. odvolací řízení zastaví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1979, sp. zn. 3 Cz 18/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1980 pod č. 37, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1999 pod č. 36). O tento případ však v dané věci nešlo.
Žalobkyně v odvolání ze dne 17. ledna 2000 označila rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, uvedením čísla jednacího, identifikací účastníků řízení a soudu, který rozhodnutí vydal, a datem jeho vydání (vyhlášení). Z obsahu odvolání (z formulace, že jím napadá rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody „o vydání nemovitostí\") a se zřetelem k žalobnímu návrhu, který měl podobu alternativní s tím, že obě dohody se týkaly zčásti týchž nemovitostí a rozdíl mezi nimi spočíval jen v tom, že návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu první se vztahoval (oproti dohodě druhé) i na pozemkové parcely, lze dovodit, že odvolatelka vyjádřila nesouhlas se zamítnutím žaloby ve vztahu ke všem nemovitostem, jejichž vydání požadovala. Rozsudek soudu prvního stupně tedy napadla v celém rozsahu, tj. v obou jeho výrocích o věci samé, takže kvantitativní meze odvolacího přezkumu ve smyslu §212 odst. 1 o.s.ř. (a tím i odkladný účinek) byly odvoláním nepochybně určeny.
Pokud odvolací soud daný procesní úkon posoudil tak, že meze, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, z jeho obsahu nevyplývají, založil své rozhodnutí na nesprávném právním závěru a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu