ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1135.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1135/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně I. C., proti žalované M. Z., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 147/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č.j. 55 Co 591/99-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (poté, co předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 1997, č.j. 20 C 147/92-94, jímž byla žaloba zamítnuta, usnesením ze dne 28. srpna 1998, č.j. 21 Co 224/97-112, zrušil) potvrdil rozsudek ze dne 2. června 1999, č.j. 20 C 147/92-144, kterým obvodní soud zamítl žalobu o vyklizení specifikovaného bytu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že na žalovanou, která žila ve společné domácnosti se svou matkou (uživatelkou /nájemkyní/ sporného bytu) v den její smrti, přešlo užívací právo (právo nájmu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupena advokátkou) včasným dovoláním, vytýkajíc - ve vazbě na jeho přípustnost - existenci vad řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"). Zatímco žádnou argumentaci v dovolání obsaženou přiřadit ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení) nelze, tvrzením, že K. Č. (jedné ze dvou dědiček původního žalobce F. Z.), která podáním ze dne 1. listopadu 1993 navrhla pokračovat v - tehdy přerušeném - řízení, bylo znemožněno jednat před soudem (včetně toho, že soud nástupkyně zemřelého žalobce nevyslechl), namítla dovolatelka existenci vady podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; soud totiž po smrti F. Z. jednal jako s účastnicí řízení jen s dovolatelkou, která singulární sukcesi uplatila až 19. listopadu 1998. Dále odvolacímu soudu vytýká vadnou transkripci příjmení žalované v záhlaví napadeného rozhodnutí („Z.\" namísto „Z.\") a označení názvu žalobkyně v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku („C.\" namísto C.\"). Správnost věcného rozhodnutí poměřuje dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (z provedených důkazů nevyplývá, že žalovaná sdílela společnou domácnost se svou matkou v den její smrti) a písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení přechodu užívacího práva /práva nájmu/ na žalovanou).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v projednávané věci nejde.
Použitelnost §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že napadený rozsudek není rozsudkem měnícím (ale potvrzujícím), a podmínky uvedené v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. splněny rovněž nejsou, neboť dřívějším - zrušeným - rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně (zamítl žalobu o vyklizení bytu) jako rozsudkem, který byl odvolacím soudem potvrzen.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o.s.ř.; odvolací soud výrokem svého rozhodnutí totiž přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesla (odstavec 2/).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti /§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou zmatečnostní vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou (odkazuje-li dovolatelka výslovně na §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., bylo již řečeno, že podle obsahu dovolání námitky proti způsobilosti účastníků řízení k právům a povinnostem nevznáší) a ze spisu se nepodávají; závěr o přípustnosti dovolání je tak závislý již jen na zhodnocení námitky, že řízení je postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., a to výlučně ve vztahu ke K. Č., jedné z právních předchůdkyň žalobkyně (odnětí možnosti samotné žalobkyně jednat před soudem namítáno nebylo a taková okolnost nevyplývá ani z obsahu spisu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje (např. práva označit důkazní prostředky, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem apod.), přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co původní žalobce F. Z. dne 18. srpna 1992 zemřel, bylo řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 1992, č.j. 20 C 147/92-23, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1993, č.j. 11 Co 23/93-27, do skončení dědického řízení přerušeno. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl ve věci dědictví dne 19. dubna 1995, sp. zn. 4 D 2307/92, jímž schválil dohodu dědiček (M. Z. a K. Č.) o vypořádání dědictví (včetně domu s bytem, jehož vyklizení bylo žádáno). Podáním ze dne 18. ledna 1996 (nikoliv tedy až 19. ledna 1998) uplatnila žalobkyně - s odvoláním na smlouvu uzavřenou dne 10. října 1995 s dědičkami zůstavitele o převodu vlastnictví k domu, v němž je sporný byt - procesní nástupnictví z titulu singulární sukcese.
V době, kdy K. Č. (a její sestra M. Z.) měla - z titulu univerzální sukcese - postavení účastnice (žalobkyně), bylo řízení přerušeno. Důsledkem přerušení řízení je i to, že se nekonají jednání a neběží lhůty podle občanského soudního řádu (srov. §111 odst. 1 o.s.ř.); z tohoto důvodu také soud prvního stupně nereagoval na podání K. Č. ze dne 1. listopadu 1993, jímž požadovala pokračovat v řízení. Jakmile překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, odpadla (po skončení dědického řízení), soudy již jednaly - v důsledku uplatněného procesního nástupnictví - jako s účastnicí řízení na straně žalující s žalobkyní. Možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. v době, kdy měla postavení účastnice řízení (před uplatněním procesního nástupnictví žalobkyní), tudíž K. Č. odňata nebyla.
Zmatečnost podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není založena ani okolností, že dědičky původního žalobce F. Z. nebyly - ať již jako účastnice řízení nebo svědkyně - soudem vyslechnuty. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že občanský soudní řád - na rozdíl od práva (jež je ovšem i procesní povinností) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených, popřípadě jiných důkazů; je totiž věcí soudu, které důkazy budou provedeny (srov. §120 odst. 1 větu druhou, odst. 3 větu první o.s.ř.). Případné pochybení soudu v tomto směru by bylo možno vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ nebo c/ o.s.ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá.
Kritika rozhodnutí odvolacího soudu stran označení účastnic řízení je uplatnitelná pouze v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (tvrzením, že řízení je postiženo jinou - než v §237 odst. 1 o.s.ř. uvedenou - vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); přípustnost dovolání o něj však opřít nelze.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, 5 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly. Této situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádná z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu