ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1216.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1216/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. K. proti žalovaným 1) P. P. a 2) Z. P., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 9/91, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 1999, č. j. 19 Co 300/99-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. prosince 1998, č. j. 8 C 9/91-323, určil, že nemovitosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku byly ke dni 4. května 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela (zemřelého tohoto dne), a prvního žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně a státu.
Shora označeným rozsudkem městský soud připustil zpětvzetí žaloby proti prvnímu žalovanému, rozsudek ve vztahu k němu zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že žalobkyně a první žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k druhé žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku o nákladech státu jej změnil tak, že státu náhradu nákladů řízení nepřiznal, a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Návrh druhé žalované na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že v řízení nebyla řešena otázka po právní stránce zásadního významu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla druhá žalovaná včasným dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci, jestliže soudy obou stupňů posoudily otázku (dle dovolatelky zásadního právního významu) aktivní věcné legitimace žalobkyně kladně přesto, že předmětem řízení je určení vlastnictví k nemovitostem, jež podle žaloby měly být v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů K., když Z. K. - původně první žalobce - v průběhu řízení zemřel. Bylo-li řízení o dědictví pro nedostatek majetku zastaveno, pak podle dovolatelčina názoru smrtí jednoho z nerozlučných společníků "žalobkyně sama ztratila aktivní legitimaci k uplatnění nároků ze zaniklého BSM, neboť na základě žádné právní skutečnosti na ni práva zemřelého nepřešly." Kromě toho podle ní řízení trpělo vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jelikož (původní) první žalobce neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. června 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen "o. s. ř.").
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení (tzv. zmatečnostmi), které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b), d) - g) o. s. ř. z obsahu spisu (s výjimkou - viz. níže) nevyplývají a dovolatelka je ani nenamítá, je pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo uplatněnou vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 o. s. ř.). Procesní způsobilost je spjata s hmotněprávní způsobilostí k právním úkonům, která - jde-li o fyzickou osobu - vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku (srov. §8 odst. 1, 2 občanského zákoníku /dále též jen "obč. zák."). Způsobilost nezletilých k právním úkonům zákon omezuje rozumovou a volní vyspělostí odpovídající jejich věku (srov. §9 obč. zák.) a způsobilost fyzické osoby, která je schopna činit - pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů - jen některé právní úkony, je omezena rozhodnutím soudu (§10 odst. 2, 3 obč. zák.); fyzickou osobu, jež pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud způsobilosti k právním úkonům zbaví (§10 odst. 1, 3 obč. zák.).
Fyzická osoba, která již v době zahájení řízení nemá procesní způsobilost (nezletilý, osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům či v této způsobilosti omezená), musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem (§22, §23 o. s. ř.), popřípadě opatrovníkem (§29 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže v době zahájení řízení byl účastník procesně způsobilý, avšak tuto způsobilost v průběhu řízení ztratil (v důsledku pravomocného rozsudku o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům), je soud povinen (není-li účastník zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí) řízení podle §109 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přerušit do doby, než mu bude ustanoven zákonný zástupce.
Vedle případů shora uvedených mohou nastat situace, kdy účastník, který procesní způsobilost ve smyslu §20 o. s. ř. má a v průběhu řízení jí nepozbyl, byl stižen duševní poruchou, způsobující neplatnost jeho právních úkonů; soudní praxe zastává názor, že fyzická osoba stižená duševní poruchou, jež způsobuje neplatnost právních úkonů (srov. též §38 odst. 2 obč. zák.), je - pokud takové okolnosti jsou v řízení zjištěny - rovněž procesně nezpůsobilá. Soud takovému účastníku - neučiní-li jiná vhodná opatření (např. nepřeruší-li řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. s podnětem k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům) - ustanoví podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka, který jej v řízení bude zastupovat po dobu, po kterou důvod ustanovení trvá. Má-li však účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, není třeba mu opatrovníka ustanovovat; předpokladem však je, že zvolenému zmocněnci udělil plnou moc platně, tj. že v době uzavření dohody o zastupování ještě nebo již duševní poruchou netrpěl. Neustanoví-li soud účastníku opatrovníka, ačkoli k tomuto opatření byly splněny zákonem stanovené podmínky, je odůvodněn závěr, že nebyl zastoupen ten, kdo v řízení zastoupen být musel. K tomuto nedostatku podmínky řízení, který lze odstranit, je soud povinen přihlédnout kdykoliv zařízení (§103, §104 odst. 2 o. s. ř.).
Trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., nelze ovšem bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím, že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr - použitý ve vazbě na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 19/1998, pod poř. číslem 139 - lze aplikovat i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Ke zmatečnostní vadě podle uvedeného ustanovení dovolací soud tudíž přihlíží jen tehdy, jestliže procesní způsobilost postrádal, aniž byl řádně zastoupen, dovolatel. Opačný závěr nelze dovodit ani z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které ukládá dovolacímu soudu z úřední povinnosti vyvodit důsledky z existence zmatečnostních vad. Platí totiž, že k dovolání je legitimován jen ten účastník, jemuž byla soudem způsobena újma, např. tím, že soud pominul okolnosti svědčící o jeho procesní nezpůsobilosti a neučinil opatření potřebná k řádnému zastoupení takového účastníka, aby byla v řízení zajištěna ochrana jeho práv a zájmů. Byla-li proto újma způsobena protistraně, účastníku odlišnému od dovolatele, jehož nárok žalobou uplatněný byl shledán po právu, znamenala by kasace dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodů, jež se netýkají dovolatele, porušení účelu občanského soudního řízení, kterým je ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř. především zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků; současně by se takový postup jevil v přímém rozporu se směrnicí obsaženou v ustanovení §6 o. s. ř., podle níž má být ochrana práv rychlá a účinná.
Jelikož dovolatelka namítá nedostatek procesní způsobilosti a řádného zastoupení (tehdejšího prvního) žalobce, kdy řízení skončilo procesním úspěchem strany žalující, dovolání - i kdyby řízení zmíněnou vadou vskutku trpělo - mít za přípustné (a důvodné) nelze.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, protože rozsudkem odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, nýbrž potvrzen.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolací soudu, a protože přípustnost dovolání odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil, nelze dovolání mít za přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému zbývá přípustnost dovolání posoudit z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatelka rovněž výslovně poukazuje.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly určující význam. Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (musí tedy mít obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - "nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu zpravidla nelze považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena s ustálenou soudní praxí v souladu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998 pod č. 12, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997 pod č. 101).
Protože druhá žalovaná v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vymezila pro dovolací přezkum konkrétní právní otázku (čímž po objektivní stránce vymezila meze přezkumu v dovolacím řízení), je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl právě s ohledem na nedostatek jejího zásadního právního významu. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. zásadní právní význam, spojovat jen s tou otázkou, již druhá žalovaná v dovolání napadla, popřípadě jejíž řešení, které ve vztahu k ní odvolací soud přijal, zpochybnila; takovou otázkou je i posouzení aktivní věcné legitimace (původně druhé) žalobkyně v řízení o určení, zda určité nemovitosti byly ke dni smrti původně prvního žalobce (zemřelého v průběhu řízení) v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, jestliže řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno.
Tuto otázku soudy obou stupňů vyřešily v souladu s dosavadní judikaturou.
Podle ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. řízení soud přeruší zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve.
Poté, co (původní první) žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, postupoval soud prvního stupně v souladu s ustanovením §107 odst. 3 o. s. ř., jestliže v řízení pokračoval s jeho dědici, jimiž jsou žalobkyně a (po své předemřelé matce, dceři žalobců) druhá žalovaná. Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li z rozhodnutí o zastavení řízení o dědictví, že "...do práv zemřelého nikdo nevstoupil, neboť nejsou žádní dědici...".
Rozhodnutí o zastavení dědického řízení pro neexistenci majetku podle §175h odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím nemajícím hmotněprávní důsledky. Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek (příp. i dluh), provede soud o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví (§175x o. s. ř.).
Nesprávný je rovněž dovolatelčin závěr, že smrtí původního prvního žalobce žalobkyně ztratila aktivní věcnou legitimaci "...k uplatnění nároku ze zaniklého BSM...", dovozený z teze, že "...na ni (žalobkyni) na základě žádné právní skutečnosti práva zemřelého nepřešly...". Smrt jednoho ze (v daném případě vskutku nerozlučných, jelikož uplatněný nárok se týká BSM) společníků nemá za následek ztrátu věcné legitimace druhého z nich, nýbrž pouze - jde-li, jak je tomu v předmětném řízení, o majetkovou věc - povinnost soudu v řízení pokračovat (ať již po jeho přerušení, či, připouští-li to povaha věci, dříve) s dědici zemřelého účastníka.
K okolnosti, že soud nejednal s třetí dědičkou žalobce Alenou Potůčkovou, by Nejvyšší soud mohl přihlédnout jako ke zmatečnostní vadě podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže by tuto vadu - nesprávný postup soudu, jímž byla odňata možnost jednat před soudem - uplatnila právě tato dědička (srov. již dříve citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1209/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod poř. č. 111).
Jelikož aktivní legitimaci žalobkyně odvolací soud neposoudil v rozporu s dosavadní judikaturou, nejde o otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Druhá žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková