ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.124.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 124/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města H., proti povinnému J. B., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 126 E 111/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2000, č. j. 13 Co 443/2000-10, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. února 2000, č. j. 126 E 111/2000-3, jímž Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 17. září 1999, č. j. 112 C 194/99-25, výkon rozhodnutí vyklizením ve výroku specifikovaného bytu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu povinný napadl včasným dovoláním - doplněným podáním (sepsaným již advokátem) ze dne 4. prosince 2000 - jímž namítá, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Existenci této vady spatřuje v okolnosti, že krajský soud o odvolání rozhodl bez jednání, tedy v jeho nepřítomnosti, čímž mu odepřel možnost vysvětlit důvody, jež ho vedou k přesvědčení, že mu podkladový rozsudek nebyl doručen a že tedy ve věci není dán vykonatelný exekuční titul. Podle povinného "je nepochybné", že o uložení rozsudku nevěděl, jelikož se v měsíci říjnu 1999 v místě doručení nezdržoval. Po návratu z cest po území celé republiky ostatně ve své (ovšem neuzamykatelné, tudíž jiným osobám přístupné) schránce ani oznámení o pokusu o další doručení zásilky či o jejím uložení na poště nenalezl. Vadný postup povinný - kromě "nesprávné aplikace ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř." - spatřuje i v okolnosti, že se soudy otázkou splnění podmínek náhradního doručení "náležitě začaly zabývat" až v době po rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o výkon rozhodnutí.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. března 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) ani g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu tedy bylo posoudit, zda řízení trpí vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterou namítá dovolatel.
Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde od účinnosti zákona č. 238/1985 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. "Postupem soudu v průběhu řízení" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatel vadu řízení s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje k nesprávnému postupu soudu.
Důvodná není ani námitka, že odvolací soud "...rozhodl bez jednání...ačkoli to nebylo vhodné"; o vadu z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. se jedná totiž pouze tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný, uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo jinými obecně závaznými právními předpisy.
Ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 o. s. ř. nařizuje předseda senátu jednání v exekučním řízení pouze tehdy, považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (o kterýžto případ v souzené věci nejde). Pro odvolací soud - právě v jehož "postupu" povinný spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem - pak navíc platí ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., podle něhož jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení (srov. též usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. března 1996, sp.zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 - 1.díl, v oddíle II. Usnesení, pod poř. č. 3 na str. 551-553); je tudíž pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (zde postupem ve smyslu §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. V daném případě obsah odvolání, a to ani co do námitky, že vykonávaný rozsudek povinnému doručen nebyl, krajskému soudu (vycházejícímu správně z fikce doručení uložením na poště podle §47 odst. 2 o. s. ř.) při absenci jakékoli bližší argumentace důvod k úvaze o nutnosti nařízení odvolacího jednání nezaložil.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková