ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1249.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1249/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 185/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 1998, č. j. 29 Co 99/98-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 4. září 1997, č. j. 22 C 185/93-57 (správně 22 C 185/93-69), jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o vyklizení ve výroku specifikovaného nebytového prostoru, tak, že žalovanou k jeho vyklizení a odevzdání do patnácti dnů od právní moci rozsudku (a zaplacení náhrady nákladů řízení) zavázal. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že předmětný - nikdy nerekolaudovaný - nebytový prostor je ze stavebněprávního hlediska stále samostatným ateliérem, a že jako takový se nemohl stát příslušenstvím jiného bytu (s jehož tehdejší uživatelkou, svou nyní již zemřelou babičkou, žalovaná dříve společně bydlela). Jestliže tento prostor nebyl prarodičům žalované přidělen (§196 občanského zákoníku v tehdy účinném znění, dále též jen "obč. zák.") - a na tom podle názoru odvolacího soudu nemůže nic změnit rozhodnutí tehdejšího ObNV v P. z 31. 1. 1975, podle něhož prarodiče žalované "budou nadále ke svému dosavadnímu bytu...užívat jako...komoru uvolněnou místnost..." - žalovaná se v něm zdržuje bez právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním namítajíc, že "...tvrzení odvolacího soudu...že nebylo prokázáno přidělení předmětné místnosti podle tehdy platných předpisů, je nesprávné." Podle ní byla rozhodnutím ObNV v P. z 31. 1. 1975 místnost jejím prarodičům přidělena v souladu s ustanovením §196 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Dále pak dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož se (dosud nerekolaudovaný) ateliér nemohl stát příslušenstvím bytu, a dovozuje, že právní posouzení věci - dospěl-li odvolací soud k závěru o neexistenci právního důvodu jejího užívání místnosti - je ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávné.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. října 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání, přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), není důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Žalovaná předně, byť v dovolání výslovně odkazuje pouze na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., uplatňuje (posuzováno obsahově - srov. argument v pátém odstavci druhé strany dovolání na č. l. 91 o nesprávnosti "tvrzení" odvolacího soudu, že "nebylo prokázáno" přidělení předmětné místnosti podle tehdy platných předpisů) dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky měl odvolací soud z rozhodnutí ObNV v P. z 31.1. 1975 učinit zjištění, že předmětná místnost jejím rodičům přidělena byla (a to, podle ní, v souladu s ustanovením §196 občanského zákoníku).
Dovolání v tomto směru důvodné není. Odvolací soud především o obsahu uvedeného rozhodnutí ObNV v P. neučinil skutkové zjištění jiné než to, které odpovídá jeho výroku, že totiž ObNV k žádosti manželů D. o "přičlenění" místnosti uvolněné po odstěhování B. V. k jejich dosavadnímu bytu rozhodl tak, že prarodiče žalované "...budou nadále ke svému dosavadnímu bytu...užívat jako vedlejší plochu - komoru uvolněnou místnost...". Jestliže tedy odvolací soud z uvedeného důkazu učinil právě takové zjištění (nikoli tedy např. zjištění, zda místnost byla či nebyla přidělena nebo "přičleněna"), nelze než uzavřít, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. dán není.
Důvodné není dovolání ani v té části, v níž žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Žalovaná v tomto směru namítá, že žádný předpis nebrání tomu, aby předmětná místnost, byť kolaudovaná a schválená jako ateliér, byla přičleněna k bytové jednotce.
Dovoláním především zůstalo nedotčeno skutkové zjištění soudů obou stupňů, že předmětná místnost, zkolaudovaná 13.10. 1939 jako ateliér, tento stavebněprávní statut do doby rozhodování odvolacího soudu neztratila. Z uvedeného také vyplývá (kromě jiného), že předmětný ateliér je samostatnou věcí v právním smyslu. Užívací právo k místnosti nesloužící k bydlení tehdy (po odstěhování B. V.) mohlo vzniknout jediným způsobem, totiž dohodou o užívání této místnosti, uzavřenou na základě rozhodnutí příslušného ObNV o jejím přidělení. Takové rozhodnutí podle §196 obč. zák. však nikdy nebylo vydáno. V tomto směru je názor odvolacího soudu, že přidělením místnosti ve smyslu §196 obč. zák. není rozhodnutí ObNV z 31.1.1975, správný (byť věcnou správnost ani zákonnost tohoto správního rozhodnutí obecný soud - mimo rámec správního soudnictví, o jehož výkon ovšem v dané věci nejde - oprávněn přezkoumávat není /srov. rozsudek z 26. listopadu 1997, 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 1999, pod poř. č. 9, jakož i rozsudek téhož soudu ze 17. prosince 1998, 3 Cdon 1091/96, uveřejněný v Časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod poř. č. 49/).
Zmíněné rozhodnutí ObNV není ani souhlasem ke sloučení bytů ve smyslu §56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, přinejmenším proto, že uvedené ustanovení upravuje slučování bytů, nikoli tedy bytů s místnostmi nesloužícími k bydlení, jež tehdy platné právní předpisy - stejně jako "přičlenění" takové místnosti k jinému bytu - neznaly.
Nebyl-li předmětný ateliér (prarodičům žalované) přidělen ani sloučen s bytem č. 30, je závěr odvolacího soudu o neexistenci dovolatelčina právního důvodu užívání této místnosti správný.
Protože se dovolatelce správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§243b odst. 1 věta první, odst. 5 o. s. ř.).
Žalovaná zůstala s dovoláním procesně neúspěšná, žalobci - jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení - však prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová