ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1264.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1264/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. J. H. proti žalovanému F. n. m. ČR, o určení neplatnosti vyhlášení veřejné obchodní soutěže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 167/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.2.1999, č.j. 55 Co 93/99 - 31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně zastavil řízení (v němž se žalobce domáhal určení, že vyhlášení opakované veřejné obchodní soutěže je neplatné), tak, že se řízení nezastavuje, když oproti soudu prvního stupně uzavřel, že pravomoc soudu v dané věci dána je.
Včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., odůvodnil žalovaný (zastoupen advokátem) prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. Namítl, že v jiném řízení o totožném předmětu (byť v něm vystupoval coby žalobce subjekt odlišný) byla otázka pravomoci soudu vyřešena týmž odvolacím soudem záporně, a vyložil, které (další) důvody pravomoci soudu k projednání dané věci vskutku nesvědčí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání podrobně odůvodnil závěr opačný; pokládaje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Věcnému posouzení dovolání předchází logicky otázka, zda dovolání je (vůbec) přípustné.
Ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o usnesení v ustanoveních §237, §238a a §239 o.s.ř. - připouští.
Pro další úvahy o přípustnosti dovolání je primární, jaké povahy je usnesení, jímž o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl soud odvolací.
Podle §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, nejde-li o usnesení dále vyjmenovaná.
Nejvyšší soud konstantně uvádí, že pro určení, zda rozhodnutí je ve smyslu tohoto ustanovení (stejně jako ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) měnícím, není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, resp. odůvodnil (viz §219, §220 o.s.ř.), ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností pak není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozsudku ze dne 25.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, a z usnesení ze dne 21.10.1999, sp. zn. 20 Cdo 2324/98, uveřejněných pod č. 38/1998 tamtéž, resp. pod č. 40/2000 v časopise Soudní judikatura, se podává, že práva a povinnosti, o která v sledované souvislosti jde, mohou být i charakteru procesního (kupř. ty, jež vystihují podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebo způsobilost vyřídit věc vydáním platebního rozkazu).
Založit přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. tedy předpokládá, aby napadené usnesení bylo měnícím i z těchto (obsahových) hledisek.
Podle §220 o.s.ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, resp. jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.
Podle §221 o.s.ř. platí, že nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší; zruší-li je, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží. Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§226 o.s.ř.).
Pro změnu i zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně je příznačné, že se toto rozhodnutí odstraňuje; v prvním případě definitivním způsobem tak, že odvolací soud určitou otázku posoudí oproti soudu prvního stupně jinak a jeho posouzení nahradí vlastním (aniž by se soud prvního stupně toutéž otázkou zabýval opětovně), v druhém případě je rozhodnutí odstraněno - zásadně - jen pro tentokrát, a je na soudu prvního stupně, aby o téže otázce rozhodl znovu, vázán právním názorem soudu odvolacího.
Ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ (stejně jako §238 odst. 1 písm. a/) o.s.ř. vystihuje pro dovolání klíčový princip diformity, na jehož základě se otevírá možnost dalšího (vedle odvolání) opravného prostředku pro případy, kdy dvě soudní instance rozhodly rozporně, a tento rozpor tím, že signalizuje věcnou vážnost posuzovaných otázek, podněcuje i potřebu rozhodce dalšího (třetí instance). Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že se vyhrazuje pro ta diformní (nesouladná) procesní rozhodnutí, jimiž byla věc (určitá procesní otázka) posouzena - nestanoví-li zákon odlišně - způsobem konečným; jinak lze nesprávnost takového posouzení vytýkat až v dovolání proti konečnému rozhodnutí ve věci samé.
Tím, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně rozhodl, že se jeho rozhodnutí mění, a že se řízení (naopak) nezastavuje, sice odstranil rozhodnutí, které bylo odvoláním napadeno, nahrazuje je rozhodnutím vlastním, vyjádřil však současně (byť nedůsledně, neboť zásada vázanosti soudu nižšího stupně, formulovaná v §226 o.s.ř. se zde neuplatní) záměr, aby soud prvního stupně (jelikož soudní pravomoc dána je) v řízení pokračoval a věcně rozhodl. Již proto se rozhodnutí odvolacího soudu - měřeno z výše vyložených hledisek obsahových - spíše než s měnícím (§220 o.s.ř.), byť tak bylo formulováno, identifikuje s rozhodnutím podle §221 o.s.ř., totiž s tím, jímž se odvoláním napadené rozhodnutí zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve shodném směru působí důsledky okolnosti, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil toliko k tomu, zda je k projednání dané věci dána pravomoc soudu (a protože dána je, vyslovil, že se řízení nezastavuje). Posouzení této otázky je posouzením podmínky řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř., k níž (tj. k tomu, zda je splněna či nikoli) je soud povinen přihlížet kdykoli za řízení (§103 o.s.ř.), a tedy - za splněného předpokladu, že řízení (naopak) pro nedostatek soudní pravomoci zastaveno nebylo - i v dalším řízení o odvolání, případně dovolání, proti (konečnému) rozhodnutí ve věci samé (srov. §212, §221 odst. 1 písm. b/ resp. §237 odst. 1 písm. a/, §242 odst. 3 o.s.ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí tudíž tuto otázku neřeší způsobem definitivním, a námitka nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí v dané věci je i nadále k dispozici.
Z těchto důvodů je namístě závěr, že z hledisek obsahových, jež byla výše ve vztahu k §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. vyjádřena, není dovoláním napadené usnesení rozhodnutím měnícím, nýbrž fakticky zrušujícím, pročež platí, že z tohoto ustanovení přípustnost dovolání dovodit nelze.
Proti takovému rozhodnutí (vyjma zrušujícího usnesení podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., o které zde nejde) je dovolání přípustné jen za podmínek, vyjádřených v §237 o.s.ř., tj. je-li řízení (a v něm vydané rozhodnutí) postiženo těmi vadami, jež jsou vyjmenovány v prvním odstavci tohoto ustanovení pod písmeny a/ až g/, a které je činí zmatečným.
Námitka existencí vady podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu), již dovolatel naznačil, je proti usnesení, že „se řízení nezastavuje\" (jelikož věc do pravomoci soudu náleží), neuplatnitelná pojmově; jednak ve věci („která nepatří do pravomoci soudu\") rozhodnuto - ještě - nebylo, jednak tímto ustanovením předjímaná námitka by zde nesměřovala k doložení procesní vady, ale k přímé konfrontaci se samotným rozhodnutím, a konečně, není ani praktického důvodu rozhodnutí o „nezastavení řízení\" resp. o tom, že se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení, privilegovat tím, že budou dovolacímu přezkumu fakticky otevřena bez dalšího.
Z toho, a ze skutečnosti, že jiné vady, zakládající zmatečnost řízení, dovolatelem tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, pak plyne, že dovolání není v posuzované věci přípustné ani podle §237 o.s.ř.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dalším dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) by bylo možno se zabývat pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten, jak bylo dovozeno, splněn není.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, (per analogiam) o.s.ř.; úspěšnému žalobci, jemuž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1, věta první, o.s.ř.) nelze považovat ty, které se pojí s vyjádřením k dovolání, jež svým zaměřením vztah k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání) nikterak neosvědčilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu