ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1336.2000.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. S. proti žalovanému Zemědělskému družstvu B., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 197/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2000, č. j. 18 Co 54/99-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 8 C 197/98-18, zamítl žalobu na vyklizení ve výroku specifikovaných pozemků a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.
Krajský soud shora označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, žalobkyní navržený přístup dalšího účastníka do řízení na straně žalované a její změnu žaloby (aby k vyklizení parcel byl zavázán buď žalovaný nebo tento přistoupivší účastník) nepřipustil a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení; návrhu na připuštění dovolání - s odůvodněním, že otázku, zda nájemce může dát předmět nájmu bez pronajímatelova souhlasu do podnájmu, nepovažuje s ohledem na zcela jasnou právní úpravu v ustanovení §666 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.\") za zásadního právního významu, odvolací soud nevyhověl.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím „do všech jeho částí\", jímž předně namítá, že v době, kdy probíhalo řízení před soudem prvního stupně, měla předmětné pozemky od žalovaného pronajaty společnost Z. B., a.s., v čemž žalobkyně spatřuje naplnění „důvodu dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu\". Odvolací soud, pokračuje dovolatelka, posoudil nesprávně „otázku pasivní legitimace\" žalovaného, jelikož předmětné nemovitosti nedržel žalovaný, nýbrž výše uvedená akciová společnost. Podle žalobkyně je dále nesprávný názor odvolacího soudu, že výkonem práva nájmu nedochází k omezování práv vlastníka; existující nájemní vztah jí totiž brání užívat předmětné pozemky pro vlastní zemědělskou výrobu a tím vykonávat její práva. Občanský zákoník podle jejího názoru „...neumožňuje vlastníkům, kteří převezmou závazek ve formě smluvního vztahu na dobu určitou, s předchozím nájemcem...z takovýchto, byť i nerovnoprávných smluvních vztahů se vyvázat\", kdežto naopak jeho ustanovení §666 „…umožňuje zemědělským subjektům neomezeně nakládat s majetkem vlastníků bez možnosti uplatnění jakéhokoli práva nebo jeho zmírnění…\" (v čemž žalobkyně „vidí zásadní právní význam).
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. března 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení (viz níže) upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však, podala-li žalobkyně dovolání proti výrokům (jimiž odvolací soud rozhodl o přistoupení dalšího účastníka do řízení, změně žaloby, nákladech odvolacího řízení a o návrhu na připuštění dovolání), majícím povahu usnesení, v souzené věci nejde.
Dovolání proti těmto výrokům není přípustné podle ustanovení §238a písm. a), c) d) o. s. ř., jelikož ty - nepředcházelo-li jim rozhodnutí soudu prvního stupně - nejsou měnícími, zrušujícími ani potvrzujícími a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b), e) a f) tohoto ustanovení; podle §239 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé. Z obsahu spisu konečně nevyplývají - a ve vztahu k těmto výrokům majícím povahu usnesení nebyly namítány - ani vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř.
Takovouto vadu však již dovolatelka namítá ve vztahu k řízení předcházejícímu vydání výroku o věci samé (majícího povahu rozsudku).
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není dána již tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné pouze tehdy, jestliže rozhodnutí touto vadou skutečně trpí, tj. jestliže se staly skutečnosti, v důsledku nichž vada vznikla a projevila se v rozhodnutí (postupu) odvolacího soudu. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. písm. a), ani c) - g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, dovolacímu soudu tedy zbývá posoudit, zda řízení trpí namítnutou vadou podle písmene b) tohoto ustanovení a zda tak je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Podle ustanovení §18 odst. 1 obč. zák. mají způsobilost mít práva a povinnosti i právnické osoby. Ke zřízení právnické osoby je potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak (§19 odst. 1 obč. zák.). Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak (§19 odst. 2 obč. zák.).
Žalobkyně však netvrdí, že by žalovaný nebyl způsobilý mít práva a povinnosti. Spojuje-li totiž nedostatek způsobilosti žalovaného družstva být účastníkem řízení se skutečností, že to (v době rozhodování soudu prvního stupně) nebylo držitelem pozemků, jelikož je pronajalo jiné společnosti, pak zjevně - a ovšem nesprávně - zaměňuje, případně směšuje způsobilost být účastníkem řízení s věcnou legitimací ve sporu (sama dokonce v dovolání výslovně uvádí, že žalovaný „nemá ve sporu pasivní legitimaci\", ). Kromě toho, že oba instituty pojmově nemohou vedle sebe obstát, jelikož i ten, kdo není věcně legitimován, musí - nemá-li být řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno - mít způsobilost být účastníkem řízení), plyne závěr, že žalované družstvo je „subjektem\" (právnickou osobou ve smyslu ustanovení §18 obč. zák.), tedy tím, kdo způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. má, i z argumentace dovolatelky samotné; také ona totiž vychází z toho, že žalované družstvo je zapsáno v obchodním rejstříku (srov. řádky 3-4 shora druhé strany dovolání - č. l. 44) a sama také jednala s jeho statutárním orgánem (viz. část II. a III. žaloby - č. l. 2).
Protože případný nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, nezaměnitelný s nedostatkem jeho způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení, je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zakládající přípustnost dovolání, a protože - jak výše uvedeno - žalovaný tuto způsobilost má, řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. netrpí.
Přípustnost dovolání proti rozsudku - tj. ve vztahu k výroku ve věci samé - upravují (vedle §237 o. s. ř. - k tomu viz výše) ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím (písmeno a/), jemuž ovšem nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu (písmeno b/).
Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem podle tohoto ustanovení nevyslovil, resp. návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle tohoto ustanovení je specifický tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., je žalované k dispozici pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo jestliže ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
O žádný z výše uvedených případů však v souzené věci nejde a dovolatelka to ani netvrdí.
V návrhu na připuštění dovolání (viz protokol o odvolacím jednání ze 6. března 2000 na č. l. 32) totiž „zásadní právní otázku shledává v tom, že nájemce bez vědomí pronajímatele dal předmět nájmu do podnájmu\", a v samotném dovolání pak odvolacímu soudu nevytýká ani použití nesprávné právní normy, ani vadný výklad (správně použitého) ustanovení §666 obč. zák. a konečně ani jeho nesprávnou aplikaci, nýbrž pouze dovozuje, že v něm zakotvená „stávající platná právní úprava\", umožňující nájemci dát pronajatou věc do podnájmu bez souhlasu pronajímatele, preferuje zájmy nájemců, případně podnájemců před zájmy vlastníků. Takovouto kritiku platného ustanovení občanského zákoníku však za uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 o. s. ř. považovat nelze.
Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobkyně podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinila jeho odmítnutí, žalovanému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu