ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1338.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1338/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. Č., zastoupené advokátem, o vyklizení družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 153/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 1998, č. j. 29 Co 190/98-46, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. ledna 1998, č. j. 11 C 153/96-27, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. ledna 1998, č. j. 11 C 153/96-27, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 1998, č. j. 29 Co 190/98-46, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. září 1998, č. j. 29 Co 190/98-46, městský soud změnil rozsudek ze dne 13. ledna 1998, č. j. 11 C 153/96-27 - jímž obvodní soud uložil žalované vyklidit ve výroku specifikovaný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování - tak, že žalovanou zavázal k vyklizení bytu ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Změnu odůvodnil závěrem, že vázáním vyklizovací povinnosti na zajištění náhradního ubytování by rozhodnutím soudu byla konstituována práva, která žalovaná předtím neměla. Jinak rozsudek soudu prvního stupně „ve věci samé\", tj. co do samotné vyklizovací povinnosti potvrdil.
Rozsudek obvodního soudu (ve výroku, jímž byla její povinnost byt vyklidit a předat žalobci vázána pouze na lhůtu patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování) i soudu městského (ten výslovně „ve všech výrocích\") napadla žalovaná včasným dovoláním, jímž namítá, (hodnoceno podle obsahu), že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu žalovaná spatřuje především v závěru odvolacího soudu, že právo společného nájmu (jí a žalobcova otce) nezaniklo právní mocí rozvodového rozsudku, tedy 7. května 1992, nýbrž již v srpnu 1991, kdy z bytu odešla, což odvolací soud kvalifikoval jako trvalé opuštění bytu. Podle žalované jí - obecně - jako rozvedené manželce J. Č., jehož členský podíl k bytu žalobce později zdědil, náleží dle ustanovení „§705 odst. 2 věty první obč. zák.\" bytová náhrada, jí konkrétně pak - z důvodů zvláštního zřetele hodných, podle ní daných tím, že se po rozvodu do bytu na žádost bývalého manžela (žalobcova otce) vrátila, aby o něj po dobu jeho nemoci pečovala - podle ustanovení „§712 odst. 3 obč. zák.\" náhradní byt. Protože „zejména městský soud tyto důvody zvláštního zřetele hodné neposoudil správně\", navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení nebo aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 13. ledna 1998 a 10. září 1998, Nejvyšší soud podání žalované projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Jestliže dovolání směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání\" proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalovaná směřuje „dovolání\" přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání\" proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti, namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, byl předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo společného nájmu žalované a žalobcova otce zaniklo jejím trvalým opuštěním společné domácnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel; podle §708 obč. zák. platí toto ustanovení i v případě, že nájemce opustí trvale společnou domácnost (přitom posléze uvedené ustanovení je třeba aplikovat analogicky i na případy, kdy družstevní byt trvale opustí manžel, který má k bytu právo společného nájmu manžely, ale není zároveň členem bytového družstva - shodně zpráva Nejvyššího soudu ČSR z 24. června 1983, Cpj 182/82, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1983, pod poř. č. 34). Naproti tomu, jak vyplývá z ustanovení §705 odst. 2 věty první obč. zák. - nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství - zanikne právo společného nájmu rozvodem.
Již starší soudní praxe (srov. zprávu Cpj 163/81 z 10. června 1982, uveřejněnou ve stejné sbírce pod poř. č. 34/82) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit, a že ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a soužití neobnovit. V témže judikátu bylo dále vysvětleno, že pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí.
Na tyto závěry pak navazuje judikatura další (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. února 1984, sp. zn. 2 Cz 44/83, uveřejněný v téže sbírce pod poř. č. 14/86) jež dovodila, že trvalé opuštění domácnosti musí být svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ takového druhu nejde podle tohoto rozhodnutí tam, kde je opuštění domácnosti motivováno snahou vyhnout se neshodám v manželství, případně vyvoláno jednáním druhého manžela spočívajícím např. v znesnadnění přístupu do bytu výměnou zámku u dveří bytu (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 77/66 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jak dovodila i současná praxe soudů (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 37) trvalé opuštění společné domácnosti je úkonem nejen faktickým, nýbrž i právním ve smyslu ustanovení §34 obč. zák. Takovým právním úkonem však podle tohoto rozhodnutí není jednání, kdy jeden z manželů z bytu odejde pro jednorázový manželský konflikt (např. hrubý fyzický útok), který setrvání ve společné domácnosti činí do budoucna neúnosným.
V souzené věci však městský soud - vycházeje pouze z té části výpovědi učiněné v rozvodovém řízení, v níž žalovaná uvedla, že „...odešla z bytu 7.8.1991, od té doby nevedou společnou domácnost a vidí se jen na policii a na obecním úřadě...\" - bez dalšího dovodil, že její jednání bylo trvalým opuštěním společné domácnosti, tedy právním úkonem (§34 obč. zák.) s důsledky podle §708 obč. zák. Takovéto právní posouzení věci je však neúplné a tedy ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávné. V důsledku něho se pak městský soud - ač žalovaná v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně i v rozvodovém řízení tvrdila, že z předmětného bytu odešla pro chování žalobce - nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci (zejména z toho hlediska, zda - vůbec - šlo o úkon právní, či pouze o faktické řešení momentální krizové situace) a řízení tak zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jelikož na zjištění uvedených okolností závisí, zda žalovaná má nárok na bytovou náhradu podle ustanovení §712 odst. 3 věty první obč. zák. či nikoli.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. uplatněn právem; Nejvyšší soud tudíž rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Pokud jde o rozsah, v němž byl napadený rozsudek zrušen, vztahuje se usnesení dovolacího soudu i na tu jeho část, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně „ve věci samé\" (čímž odvolací soud mínil samotnou povinnost k vyklizení) potvrzen. Jestliže totiž soud účastníka řízení zaváže k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o (samotné) povinnosti k vyklizení nabýt samostatně právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 16). Nedělitelná povaha výroku o povinnosti k vyklizení po zajištění náhrady se v rozhodnutí odvolacího soudu (v souladu s ustanovením §212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) projevila tak, že - ač byl odvoláními obou stran napaden pouze výrok o bytové náhradě - rozsudek obsahuje i potvrzující výrok týkající se samotné povinnosti k vyklizení.
Dovolací soud přitom sice není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, a to ani tehdy, jestliže z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu; propojení výroku odvolacího soudu, proti kterému je dovolání přípustné, s výrokem, jejž přezkoumávat nelze, se však při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 - zde písmene d/ - o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1999 pod poř. č. 27).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu