ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1391.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1391/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům, Újezd č. 450, zastoupené advokátem, proti žalovanému Českému svazu tělesné výchovy, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, zastoupenému advokátem se sídlem tamtéž, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Tělovýchovné jednoty O. Š., zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 578/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.3.1999, č.j. 7 Co 57/99 - 152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.3.1999, č.j. 7 Co 57/99 - 152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a o žalobě, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv (k označeným nemovitostem), jejíž znění ve výroku uvedl. Přihlížeje (zejména) k názoru, který vyjádřil Ústavní soudu ČR v nálezu sp. zn. II. ÚS 19/97, dospěl nejen k závěru, že žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony pro uplatnění nároku stanovily (především je osobou oprávněnou), ale - oproti soudu prvního stupně - též dovodil, že žalovaný je ve vztahu k němu i osobou povinnou. I když sporné nemovitosti držel ke dni 1.6.1990 (účinnosti restitučního zákona) vedlejší účastník, nebrání tato skutečnost, uvedl odvolací soud, aby nemovitosti vydal Český svaz tělesné výchovy jako nástupce zaniklé organizace; vzhledem ke krátkosti doby, na niž bylo omezeno uplatnění nároku oprávněné osoby, bylo pro oprávněnou osobu obtížné zjistit, kdo má (požadovaný) majetek v účetní evidenci a hospodaří s ním, zejména byl-li v evidenci nemovitostí jako vlastník uveden Československý svaz tělesné výchovy - Tělovýchovná jednota O. Š. Restituční povinnosti žalovaného nepřekáží ani smlouva o převodu dotčeného majetku na vedlejšího účastníka, uzavřená 8.2.1994, neboť pro rozpor s ustanovením §2a zákona č. 247/19991 Sb. je neplatná. Za situace, kdy po zániku ČSTV nebylo zcela jasné, jaký bude "další osud" jednotlivých jednot a klubů, je namístě, uzavřel odvolací soud, poskytnout právní ochranu i té oprávněné osobě, která za povinnou osobu označila Český svaz tělesné výchovy (jenž nepochybně "byl a musel být" právním nástupcem Československého svazu), jelikož do dne registrace jednot nebylo jejich "směřování jednoznačné", resp. nebylo postaveno najisto, zda se opravdu stanou právními nástupci zaniklého ČSTV (a až teprve poté na ně majetek dotčený restitucí žalovaný převáděl).
Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - co do posouzení pasivní věcné legitimace - na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Výrazem této nesprávnosti podle dovolatele je, že rozsudek nemůže vykonat, neboť dotčené nemovitosti "nevlastní, nedrží, nemá je ve své účetní evidenci, nikdy je neužíval, a o předmětu sporu mu není nic známo". K určení povinné osoby, uvádí se v dovolání, nestačí "pouhé" právní nástupnictví, ale zároveň musí být splněna i podmínka, že povinné osobě svědčí majetková práva k majetku, jež si osoba oprávněná nárokuje. Řízení trpí i procesními vadami, jelikož žalobkyně (původně) žalovala Výkonný výbor ČSTV, který v právu neexistuje; byť byla žaloba v průběhu řízení změněna, stalo se tak až po uplynutí lhůty pro uplatnění majetkových práv, a již proto měla být zamítnuta. Soud se nevypořádal ani s otázkou právní existence (a potažmo pasivní legitimace) vedlejšího účastníka, pomíjeje, že měla být posuzována dle zákona č. 83/1990 Sb., který stanovil organizacím vzniklým před 1.10.1951 oznamovací povinnost s následkem zániku pro případ, že tak neučinila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v §237 a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu především posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaný je v daném případě osobou k navrácení majetkových práv povinnou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1191 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Osobou k navrácení majetkových práv povinnou je osoba, u které ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. uplatňuje oprávněná osoba svůj restituční nárok, a tu zákon identifikuje jakožto "právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb." Organizací uvedenou v §2 zákona č. 68/1956 Sb. je pak "jediná dobrovolná tělovýchovná organizace", které tento zákon svěřil, a to výlučně, organizaci a řízení tělesné výchovy, totiž Československý svaz tělesné výchovy.
Právní nástupce této organizace (Československého svazu tělesné výchovy) je tedy subjektem povinným k navrácení majetkových práv.
Za právního nástupce v hmotněprávních vztazích se považuje - obecně vzato - ten, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce (předešlého jejich nositele) na základě skutečností stanovených hmotným právem. Rozhodné restituční právní předpisy samy o sobě bližší podmínky právního nástupnictví neobsahují, a takový cíl ani nesledují. Zjevně však uvažují právní nástupnictví ve specifickém smyslu, pro potřeby zvláštní úpravy nároků, jež zakotvují, jmenovitě pro potřeby určení osob z těchto nároků povinných.
Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení §1 zrušil zákon č. 68/1956 Sb., ve kterém měla "jediná tělovýchovná organizace" zákonný podklad. Přijetí zákona (9.5.1990) předcházel mimořádný sjezd této organizace, který - mimo jiné - se usnesl na jejím zániku, a to "nejpozději ku dni 30.6.1990". Je tedy logické usuzovat, že citovaný zákon tím, že určuje v §2 povinnou osobu jakožto právního nástupce organizace - a nikoli organizaci samu - reaguje právě na tento její zánik, resp. z této skutečnosti vychází. Tomu pak odpovídá, aby výklad pojmu právního nástupce - ve specifickém smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. - a jeho prostřednictvím i výklad pojmu osoby k navrácení majetkových práv povinné, byl odvozován především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce, t.j. organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Těmito právními akty jsou (bezpochyby) usnesení zmíněného mimořádného sjezdu (z nichž také vycházel odvolací soud).
Mimořádný sjezd Československého svazu tělesné výchovy svým usnesením ze dne 25.3.1990 prohlásil za nástupnické organizace ČSTV kromě jiných jak Český svaz tělesné výchovy tak tělovýchovné jednoty. Určení konkrétní nástupnické organizace pak spojil s otázkou převodu majetku ve vlastnictví ČSTV; tu upravil tak, že ke dni registrace tělovýchovné jednoty na ni přechází majetek, který je v její prospěch zapsán u příslušného orgánu, a jednota jej vede ve své účetní evidence nebo k němu má právo hospodaření, zatímco do vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy přechází majetek všech organizačních složek ČO ČSTV ( s výjimkou tělovýchovných jednot) podle stavu účetní evidence a inventárních záznamů nebo majetek, který konkrétní složka ČO ČSTV (opět s výjimkou tělovýchovných jednot) reálně užívá nebo drží.
Uplatněním těchto hledisek právního nástupnictví, jež - jak vyplývá z předchozího - jsou rozhodující pro určení "právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.", se logicky dospívá k závěru, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, resp. majetkovým kritériím.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží ani okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od příslušné tělovýchovné jednoty - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, není-li řečeno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
Tyto závěry vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v desítkách rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od nich odchýlit ani v dané věci. Oproti názorové mnohosti, kterou operoval odvolací soud, tedy platí, že judikatura Nejvyššího soudu (s jedinou výjimkou, viz níže) je vnitřně koherentní, a dlouhodobě ustálená.
Z odůvodnění napadeného rozsudku, jmenovitě jím přijatého závěru o osobě povinné k navrácení majetkových práv, vyplývá, že odvolací soud se vyloženým právním názorem neřídil.
Úsudek, že právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. je Český svaz tělesné výchovy, vycházející z implicitní vazby na předpoklad, že osoba povinná k navrácení majetkových práv se identifikuje vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí už proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, ale osobu specificky určeného "právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/l956 Sb.". Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud opakovaně formuloval tvrzení, že Český svaz tělesné výchovy právním nástupcem Československého svazu tělesné výchovy - podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV - nezpochybnitelně je, a již proto je i osobou ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku povinnou. S tím lze souhlasit jen potud, že jako nástupce ČSTV je vskutku - obecně - předpokládán; totéž ovšem - v téže obecné poloze - platí i o všech jiných subjektech, které jako nástupce toho, jehož zánik zakládá, usnesení mimořádného sjezdu rovněž vyjmenovává, to jest o Slovenskom združeniu telesnej kultury, Československé konfederaci sportovních a tělovýchovných svazů, tělovýchovných jednotách a klubech, a sportovních a tělovýchovných svazech. Již to samo však dokládá, že - toliko - s takovým (všeobecným) kriteriálním určením vystačit nelze. Proto je logické požadovat, aby bylo specifikováno, a tomu usnesení mimořádného sjezdu napovídá tím, že navazuje na předjímaný "převod majetku ve vlastnictví ČSTV" (aniž by ovšem realizace tohoto převodu byla pro stanovení nástupce rozhodná); toto hledisko pak - v konkrétním případě - Českému svazu tělesné výchovy svědčit nemůže, neboť - jak bylo řečeno - je z nástupnictví vyloučen právě v případech majetku, který je zapsán u příslušného orgánu ve prospěch tělovýchovné jednoty, a jednota jej vede ve své účetní evidence nebo k němu má právo hospodaření.
Argument ve prospěch téhož závěru (že povinnou osobou Český svaz tělesné výchovy být může), který odvolací soud spatřoval v krátké době pro uplatnění restitučních nároků u povinné osoby, je lichý již proto, že reflektuje nesprávné zjištění; oproti ("krátké") době, kterou uvažoval odvolací soud (do 31.12.1990), bylo ve skutečnosti možné nárok uplatnit až do 31.12.1991 (viz §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §1 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb.).
Podobně neudržitelná je též úvaha, že (spolu s "krátkou lhůtou") může mít pro určení povinné osoby význam i nezřetelnost příslušného zápisu v tehdejší evidenci nemovitostí. Zápis "Československý svaz tělesné výchovy - Tělovýchovná jednota O. Š.", není totiž interpretovatelný jinak, než že subjektem zapsaného práva je Tělovýchovná jednota O. Š., jakožto organizační součást tehdejšího Československého svazu tělesné výchovy, zatímco pro ztotožnění takto určeného subjektu s Českým svazem tělesné výchovy (vyjma případu mylné záměny "Československého" s "Českým" ve zkratce "ČSTV") není představitelný důvod žádný.
To, že nebylo v době stanovené pro výzvu podle §2 zákona č. 232/1991 Sb. zřejmé "směřování" tělovýchovné jednoty, je pro identifikaci povinné osoby rovněž bez významu, neboť z usnesení mimořádného sjezdu takové hledisko dovodit nelze. I "převod majetku" je zde spojován toliko s "registrací", to jest s ustavením tělovýchovné jednoty coby samostatného občanského sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., a nikoli s tím, zda "se stane opět součástí (nikoliv Československého ale nyní již Českého) svazu tělesné výchovy".
Není-li Český svaz tělesné výchovy právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb., pozbývá logicky argumentační hodnotu i úsudek o neplatnosti smlouvy ze dne 8.2.1994, kterou převedl sporný majetek na tělovýchovnou jednotu vedlejšího účastníka.
V rozsudku ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 1065/97, uveřejněném pod č. 126/1998 v časopise Soudní judikatura, Nejvyšší soud připustil, že i Český svaz tělesné výchovy může být osobou povinnou, avšak jen v tom případě, že nejde o majetek, který je zapsán u příslušného orgánu ve prospěch konkrétní tělovýchovné jednoty, resp. který je veden v její účetní evidenci nebo k němuž má právo hospodaření, a nepůsobí-li obdobná hlediska ve prospěch určitého klubu či republikového svazu. Takové podmínky v posuzované věci však splněny nejsou.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96, na který odkázal i odvolací soud). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97 (jehož se odvolací soud též dovolával), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.
Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.
Z uvedeného plyne, že právní názor, na kterém odvolací soud založil výsledek sporu, je nesprávný, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž dovolatel uplatnil právem. Důsledně tomu nemůže být napadené rozhodnutí posouzeno jako - ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. - správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle téhož ustanovení zrušit, a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Ostatními námitkami, které dovolatel zahrnul do dovolání, již nebylo třeba se zabývat, neboť pro dovolací přezkum (jakož i následné stadium řízení) jsou bez významu.
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková