ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1462.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1462/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Z., proti povinné Z. C., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. E 156/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2001, č. j. 17 Co 168/200123, takto:
I. Dovolání proti výrokům I. a III. napadeného usnesení se odmítá.
II. Dovolání proti výroku II. napadeného usnesení se zamítá.
III. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 30. března 2000, č. j. E 156/200010, nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu a jeho provedení přestěhováním povinné a osob s ní bydlících do náhradního bytu specifikovaného v prvním výroku tohoto rozhodnutí, druhým výrokem povinnou zavázal k náhradě nákladů exekuce ve výši 1.766,- Kč a k vydobytí této náhrady nařídil výkon rozhodnutí prodejem jejích movitých věcí; řízení o výkon rozhodnutí pro částku 5.216,- Kč (představující v průběhu exekuce zaplacenou část náhrady nákladů nalézacího řízení, pro niž vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět) okresní soud zastavil (viz třetí výrok citovaného usnesení).
Shora označeným usnesením krajský soud odvolání povinné proti výroku o zastavení výkonu rozhodnutí pro částku 5.216,- Kč jako podané osobou subjektivně nelegitimovanou a tedy neoprávněnou odmítl (viz výrok II.), jinak, tj. ve výrocích o nařízení výkonu rozhodnutí, jeho provedení, jakož i o nákladech vykonávacího řízení, rozhodnutí okresního soudu potvrdil (viz výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (viz výrok III.).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná „v plném rozsahu“ dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, a jímž namítá, že napadené rozhodnutí - nebylo-li, jak navrhovala, zjištěno, zda žalobce měl objektivní možnost zajistit jí byt odpovídající z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností požadavkům ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku, a jestliže „…v řízení nebyla respektována nižší kategorie náhradního bytu oproti bytu vyklizovanému“ - spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí (jde-li navíc o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, za nějž je třeba povinné zajistit náhradu - srov. bod 27 přechodných a závěrečných ustanovení) bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 30. března 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně (ve výrocích o nařízení výkonu rozhodnutí a o jeho provedení, jakož i o nákladech vykonávacího řízení) potvrdil, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v této části napadeného usnesení nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a ze spisu neplývají.
Dovolání v této části není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož potvrzující výrok napadeného rozhodnutí není usnesením měnícím, a nelze ho podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení [a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení (resp. výrok) potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu].
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla.
Dovolání v této části konečně není přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, na něž výslovně odkazuje dovolatelka (majíc na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bylo-li totiž napadené rozhodnutí vydáno (byť po 1. lednu 2001) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, je pro posouzení přípustnosti dovolání proti němu rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. přechodná ustanovení uvedená výše).
Dovolání bylo podáno výslovně do všech výroků napadeného usnesení, to jest i proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání i proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a a §239 o. s. ř. tu není dovolání přípustné proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího ani potvrzujícího rozhodnutí. Pro přípustnost dovolání z hlediska §237 o. s. ř. pak platí to, co v souvislosti s tímto ustanovením bylo řečeno výše.
Protože dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu a proti jeho výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je v této části - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
V části směřující proti výroku, jímž odvolací soud odvolání odmítl - dovolání sice (podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř) přípustné je, není však důvodné. K podání odvolání je totiž vskutku - jak správně dovodil odvolací soud - subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu prvního stupně nastala újma odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. mutatis mutandís usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod poř. č. 28). Odstranění výroku, jímž soud prvního stupně řízení o výkon rozhodnutí, navržený k vymožení náhrady nákladů nalézacího řízení, pro částku 5. 216 Kč zastavil, by však ke stavu pro povinnou příznivějšímu vést nemohl (její případný nesouhlas se zpětvzetím návrhu, došlo-li k němu /v exekučním řízení, v němž se jednání - až na výjimky - nenařizuje/ před vydáním rozhodnutí, by ostatně musel být posouzen jako neúčinný ve smyslu ustanovení §96 odst. 3 ve spojení s §254 o. s. ř.). Povinné, jež nemůže mít žádný (právní ani ekonomický) zájem na tom, aby usnesení soudu prvního stupně bylo v této části zrušeno - tak žádná procesní újma způsobena nebyla a závěr odvolacího soudu o nutnosti odvolání v této části jako podané osobou subjektivně nelegitimovanou a tedy neoprávněnou odmítnout je tudíž správný.
Je-li právní posouzení věci odvolacím soudem správné, je správné i napadené rozhodnutí na něm spočívající (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 1 věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř. usnesením zamítl.
Podáním nepřípustného dovolání povinná z procesního hlediska zavinila jeho odmítnutí, takže oprávněnému podle ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty u něj spočívají v částce 750,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden poloviční úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §9 odst. 1 - ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, tzn. 250.- Kč, §7 - ve vztahu k odmítavému výroku odvolacího soudu, tzn. 500.- Kč, §11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) - a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu