ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1507.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1507/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. L. S. proti žalované J. K., o návrhu žalované na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 503/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č. 54 Co 582,583/2002-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 28. ledna 2000, č. j. 25 C 503/99-4, ve znění opravného usnesení ze dne 4. října 2000, č. j. 25 C 503/99-19, jímž obvodní soud zamítl návrh žalované na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 289/98, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovanou též zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu žalovaná napadla „v plném rozsahu\" včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 písm. f) o. s. ř.\", a jež odůvodňuje ustanovením „§241 odst. 2 písm. a), b) a d)\" občanského soudního řádu. V okolnosti, že ji soud (v původním řízení, jehož obnovu nyní navrhuje) řádně nepředvolal k jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Jestliže dále odvolací soud dovodil počátek běhu subjektivní lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy ze dne (náhradního) doručení rozsudku soudu prvního stupně v původním řízení - ač se v době jeho doručení nezdržovala v České republice a o zásilce se ani jinak nedověděla - spočívá podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto řízení) na nesprávném právním posouzení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. května 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud nejprve námitkou, že žalované byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Touto zmatečností však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (zde závěr soudu, že důvody obnovy dány nejsou). Ztotožňuje-li tudíž dovolatelka vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu.
Přípustnost dovolání v nynějším řízení (v řízení o povolení obnovy) nemohou založit ani případné vady původního řízení (jehož obnovu v řízení nynějším žalovaná navrhuje); tyto vady (žalovaná zpochybňuje existenci předpokladů k vydání rozsudku pro zmeškání v původním řízení) totiž nejsou zaměnitelné s vadami řízení o povolení obnovy (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o obnově řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Dovolání bylo podáno výslovně do všech výroků napadeného usnesení, to jest i proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání i proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a a §239 o. s. ř. tu není dovolání přípustné proto, že výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá povahu měnícího ani potvrzujícího rozhodnutí. Pro přípustnost dovolání proti tomuto výroku z hlediska §237 o. s. ř. pak platí to, co v souvislosti s tímto ustanovením bylo řečeno výše.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním správnosti hodnotícího úsudku odvolacího soudu, že důvody obnovy dány nejsou - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobce má podle ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Bylo-li dovolací řízení zahájeno - podáním dovolání u obvodního soudu - 13. července 2001 (č. l. 27), určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška\").
Náklady dovolacího řízení u žalobce spočívají v částce 1.125,- Kč představující 50 % sazbu odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2, §10 odst. 1, 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu