ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1615.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1615/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. H., proti žalovanému K. d., o 85.272,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 C 19/93, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.1.1998, č.j. 25 Co 22/98 - 67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně opravil v záhlaví svého rozsudku ze dne 12.5.1993, č.j. 6 C 19/93 - 13, a usnesení ze dne 13.7.1994, č.j. 6 C 19/93 - 40, křestní jméno žalobce tak, že namísto "L." správně zní "L.". Jelikož nesprávné označení účastníka řízení se bezprostředně váže k výrokových částem (obou) rozhodnutí, má dopad, uvedl odvolací soud, na jejich určitost a vykonatelnost, a proto soud prvního stupně postupoval správně, když opravným usnesením chybu v křestním jméně žalobce odstranil (§164, §167 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soud vytkl, že pominul ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř., podle něhož od doručení opravného usnesení běží znovu odvolací lhůta "ve věci samé". Proto je nesprávný názor, že se odvoláním napadeným usnesením "znovu věc neotevřela", a - naopak - mělo být "přiznáno" právo odvolání "proti všem výrokům napadeného rozhodnutí", jelikož je možné je podat v nové odvolací lhůtě.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o usnesení v ustanoveních §237, §238a a §239 o.s.ř. - připouští.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §238a v dané věci nejde; ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit usnesením, jež jsou zde (jako ta, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z §239 odst. 1, 2, neboť napadené usnesení není usnesením, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé, jak toto ustanovení předpokládá.
Podle ustanovení §237 odst. 1 dovolání rovněž přípustné není, jelikož existence zde vyjmenovaných vad řízení, způsobujících zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla v dovolání namítána a neplyne ani z obsahu spisu.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud nemůže než podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Dovolatelem užitá argumentace vyjadřuje zjevné nepochopení nutnosti rozlišovat odvolání proti opravnému usnesení na jedné straně a odvolání proti opravenému rozsudku na straně druhé. Toliko druhého se týká ustanovení §204 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. (o které se dovolatel opíral), zatímco pro běh odvolací lhůty v případě prvém zvláštní úpravy netřeba, a ovšem platí, že odvolání proti opravnému usnesení nezahrnuje - bez dalšího - odvolání proti rozsudku, jenž jím byl opraven. Odvolací přezkum opravného usnesení se logicky soustřeďuje k posouzení toho, zda byly splněny podmínky opravy stanovené v §164 o.s.ř. či nikoli, a odvolání proti němu vskutku věc samu "neotevírá".
Právě to však dovolatel - podle jednoznačného označení rozhodnutí, jež napadl, a k témuž se přihlásil i v dovolání - v dané věci podal, a odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že právě "o odvolání proti opravnému usnesení", jak uvedl v záhlaví dovoláním napadeného usnesení, rozhodl.
Nelze však přehlédnout - měřeno požadavkem vyjádřeným v §41 odst. 2 o.s.ř. - že v podání, označeném jako "zdůvodnění odvolání žalobce" (byť i zde výslovně mínil odvolání proti opravnému usnesení), napadl - z hlediska obsahového - i původní rozhodnutí ve věci samé, což je zdůrazněno formulací návrhu, aby odvolací soud "napadený rozsudek" změnil, a žalobě vyhověl.
Vnitřní rozpor mezi označením a obsahem procesního úkonu je způsobilý založit jeho vadu (nesprávnost), k jejímuž odstranění jsou k dispozici instrumenty, které upravuje ustanovení §43 o.s.ř.
Bude-li pak toto podání ztotožnitelné s odvoláním nikoli proti opravnému usnesení ale proti opravenému rozsudku, odvolací soud nepřehlédne, posuzuje otázku jeho včasnosti, že v opravném usnesení musejí být účastníci řízení též znovu poučeni o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému rozsudku odvolání (§204 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.); jinak je poučení o odvolání obsažené v opravném usnesení nesprávné a odvolání proti opravenému rozsudku lze podat do tří měsíců (§204 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.) od doručení rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 2491/99).
To ovšem platí jen za logického předpokladu, že zásady rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94, uveřejněného pod č. 67/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž dosud odvolací soud vycházel, se vskutku v uvažovaném případě uplatní. Důsledky ustanovení §204 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. nastanou, a lhůta k podání odvolání běží znovu od doručení opravného usnesení, pouze tehdy, směřuje-li odvolání právě jen proti výroku usnesením podle §164 o.s.ř. opravenému (případně proti tomu, který je na opraveném závislý), a nikoli proti těm výrokům, jež provedenou opravou (posuzováno i z hledisek uvedeného judikátu) zůstaly nedotčeny (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné pod č. 28/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené otázky jsou v řízení o podaném dovolání sice nevýznamné, v dalším je však nebude možné pominout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová