ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1638.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1638/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Brně, Rooseveltova 16, Brno, proti povinnému M. V., prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 E 448/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2000, č. j. 47 Co 316/99-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. listopadu 1999, č. j. 2 E 448/98-16 - jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (zahrady), kterým dále povinnému zakázal její převedení či zatížení a uložil mu, aby do patnácti dnů soudu sdělil, zda a případně kdo má k nemovitosti předkupní právo - a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním - doplněným podáním (sepsaným již ustanovenou advokátkou) ze dne 6. září 2001 - jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „...vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.\" Podle jeho názoru byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nařízen nesprávně, aniž totiž byl (vůbec) proveden soupis jeho majetku movitého, jelikož soudní vykonavatel měl (jak to vyplývá z protokolu o bezvýslednosti soupisu v exekučním řízení, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. E 1990/96) zato, že dům čp. 552 na S. ulici v H. - kde povinný od roku 1978 dosud bydlí - je již několik let neobýván. Tak tomu však nebylo a není, což by soudní vykonavatel byl, jestliže by tehdy byl do domu vstoupil, zjistil. Jestliže tudíž odvolací soud v současném vykonávacím řízení, v němž potvrdil usnesení o nařízení exekuce prodejem nemovitosti, vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že marně prováděný výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí - s odůvodněním, že postižitelný majetek nebyl nalezen - musel být jako nepřípustný zastaven, „...vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo.\"
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. února 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a neplynou ani z obsahu spisu.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí - jestliže jím odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil - není usnesením měnícím; podřadit je nelze ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji výrokem svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vznesen nebyl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., usnesením odmítl.
Povinný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil jeho odmítnutí; oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu