ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1725.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1725/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Ú., s. r. o., zastoupené advokátem, o zpřístupnění nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 360/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 1999, č.j. 16 Co 97/99-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 1999, č.j. 16 Co 97/99-115, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. října 1997, č.j. 32 C 360/96-76, se zrušují a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. října 1997, č.j. 32 C 360/96-76, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná - v době od 11.00 hodin do 23.00 hodin každý den - umožnila jemu, jeho zaměstnancům a návštěvníkům restaurace přístup do nebytových prostor v přízemí domu č.p. 1837 v katastrálním území K., v ulici N. 9, v P.; k řešení otázky, „zda je platná smlouva o nájmu nebytových prostor, v níž je sjednána její účinnost od data předcházejícího udělení souhlasu orgánu místní samosprávy\", vyslovil odvolací soud přípustnost dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. června 1996 smlouvu o nájmu specifikovaných nebytových prostor, jejíž účinnost sjednali od 1. dubna 1996 s tím, že nájem skončí 31. prosince 2002. Protože žalobce si nebytové prostory pronajal k provozu restaurace, byl k platnosti smlouvy zapotřebí ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 540/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), předchozí souhlas Městské části P., o který - podle svého tvrzení - žalobce požádal dopisem došlým Obvodnímu úřadu pro P. dne 29. května 1996. Z tohoto skutkového základu odvolací soud dovodil, že pokud účastníci účinnost smlouvy o nájmu nebytových prostor sjednali „do doby minulé\" (myšleno ve vazbě na den uzavření smlouvy), a to ke dni předcházejícímu okamžiku, kdy žalobce o udělení souhlasu požádal, je smlouva podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupený advokátem) včasným dovoláním, jímž - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\") - oponuje závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro absenci souhlasu uděleného příslušným orgánem před tím, než smlouva nabyla účinnosti. Dovolatel argumentuje tím, že v rámci smluvní volnosti nejsou účastníci při sjednání účinnosti smlouvy omezeni žádným právním předpisem (účinnost mohou dohodnout odlišně ode dne platnosti smlouvy) a že účinnost smlouvy o nájmu pak nelze klást do vztahu k (předchozímu) souhlasu příslušného orgánu k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb; pokud by totiž souhlas udělen nebyl, byla by smlouva o nájmu - včetně ujednání o její (zpětné) účinnosti - neplatná. Dovolatel současně připomíná (aniž by uvedené bylo lze podřadit ohlášenému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), že nájemní vztah mezi účastníky, jehož předmětem byly tytéž nebytové prostory, se před uzavřením smlouvy dne 18. června 1996, která měla za úkol jen aktualizovat výši nájemného a úhrady za poskytované služby, řídil smlouvou o nájmu ze dne 30. listopadu 1993. Námitkou překročení míry srozumitelnosti pro škrty a vpisy do protokolů o jednání před soudem prvního stupně uplatnil žalobce dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. dubna 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud výrokem svého rozsudku jeho přípustnost vyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.), a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady - vyjma vady spočívající v nesrozumitelnosti protokolů o jednání před soudem prvního stupně - dovoláním nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je dovolateli u dovolání, jehož přípustnost je založena podle §239 odst. 1 o.s.ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1994, pod číslem 34). Tímto dovolacím důvodem, jímž žalobce dovolání (mimo jiné) zdůvodnil, je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože při formulaci námitek podřaditelných dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatel nevybočil z rámce možného dovolacího přezkumu vymezeného právně významnou otázkou ve výroku napadeného rozsudku, jde o posouzení toho, zda souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musel být příslušným orgánem udělen před účinností smlouvy o nájmu (tj. před 1. dubnem 1996), jak dovodil odvolací soud, nebo, k čemuž se kloní dovolatel, postačí, je-li dán před uzavřením smlouvy (tj. před 18. červnem 1996). V daném dovolacím přezkumu je tak nutno odpovědět na otázku, čemu musí - pod sankcí neplatnosti smlouvy - souhlas s pronájmem místností určených k provozování obchodu a služeb předcházet, zda vzniku smluvního konsensu stran nebo účinnosti smlouvy v případě, kdy se nekryje s jejím uzavřením.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Námitka vadného výkladu (hypotézy) ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., která vedla k nesprávnému použití (dispozice) ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona (závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), vystihuje žalobcem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Podle ustanovení §3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb. lze místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, rozhoduje /v rámci přenesené působnosti/ o tom, zda bude udělen předchozí souhlas, orgán obce /obecní, městský, úřad, úřad městského obvodu nebo městské části/); pokud příslušný orgán do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Byla-li smlouva o nájmu uzavřena bez souhlasu orgánu obce (města, městského obvodu nebo části), je postižena sankcí neplatnosti (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.).
Cílem shora citovaných ustanovení (zrušených zákonem č. 302/1999 Sb. s účinností od 3. prosince 1999) - svou povahou veřejnoprávního charakteru - bylo umožnit orgánům obce ovlivňovat síť služeb a obchodů na svém území a tím kontrolovat hospodaření specifickými nebytovými prostorami. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, zaujal názor, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, tedy rozhodováním příslušného orgánu ve správním řízení.
Smlouva je uzavřena, jakmile přijetí návrhu na její uzavření nabylo účinnosti (srov. §44 odst. 1 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.\"). V projednávané věci není sporu o tom, že posuzovaná smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 18. června 1996, tj. dnem, kdy obě smluvní strany - vědomy si požadavku obligatorní písemné formy (§3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.) - připojily své podpisy pod její text; tím akceptantův jednostranný právní úkon (prohlášení souhlasu s návrhem na uzavření smlouvy) nabyl účinnosti. Důsledkem byl vznik (objektivním právem předvídaného) právního vztahu, jehož obsahem jsou specifické subjektivní práva a povinnosti účastníků týkající se určitého předmětu (nebytových prostor jako věcí v právním slova smyslu). Ten nastal bez ohledu na to, zda a jakým způsobem smluvní strany využily instrumenty (např. §36 obč. zák.), umožňující jim sjednat účinnost smlouvy (jíž se - obecně - rozumí možnost úspěšně se domáhat plnění ze smlouvy) okamžikem odlišným od momentu jejího uzavření (a tím se odchýlit od zásady, podle níž účinky /následky/ právního úkonu - aktivace subjektivních práv a povinností tvořících obsah právního vztahu - nastávají současně s právní skutečností právní vztah zakládající).
Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl učiněn. Odtud plyne, že rozhodným momentem, k němuž musí být podmínka předchozího souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. splněna, je okamžik uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99). Jestliže - oproti tomu - odvolací soud závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor založil na tom, že žalobce o udělení souhlasu požádal poté, co (podle smluvního ujednání) již účinnost smlouvy měla nastat (tedy k okamžiku jinému), takže se nemohlo jednat - ani v případě fikce ve smyslu §3 odst. 2 věty třetí zákona č. 116/1990 Sb. - o souhlas předběžný, vyložil zákon nesprávně; pominul okamžik vzniku smlouvy, ke kterému měl časově vztáhnout udělení souhlasu, popřípadě okolnost uplynutí lhůty 15 dnů od obdržení žádosti o udělení souhlasu.
Lze tudíž uzavřít, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, správné není a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.). Protože ani soud prvního stupně věc neposuzoval v souladu s tím, co bylo uvedeno, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i pro toto rozhodnutí; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 5 o.s.ř.). Námitkou nesrozumitelnosti protokolů o jednání z pohledu případné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebylo zapotřebí se zabývat.
V dalším řízení soud prvního stupně nepřehlédne, že nebytové prostory byly - pro stejný účel (provozování restaurace) - předmětem nájemního poměru účastníků již od roku 1993 (na základě smlouvy o nájmu ze dne 30. listopadu 1993). Vztahem zmíněné smlouvy a smlouvy ze dne 18. června 1996 se odvolací soud vůbec nezabýval, ač pro závěr o nutnosti předchozího souhlasu příslušného orgánu je jeho zhodnocení podstatné. Není pochyb o tom, že při kumulativní novaci (§516 odst. 1 obč. zák.), popřípadě narovnání (§585 obč. zák.) by předchozího souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. k platnosti takových dohod nebylo třeba, pokud nedošlo ke změně v účelu nájmu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová