ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1808.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1808/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Č. C. S., spol. s r. o., proti povinnému J. V., přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 E 258/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 11 Co 655/2000-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením k odvolání povinného potvrdil usnesení ze dne 13. března 2000, č. j. 2 E 258/200, kterým Okresní soud v Lounech nařídil - podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. Ro 553/95 - výkon rozhodnutí pro částku 143.786,59 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 16.284.- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 5.033.- Kč, přikázáním pohledávky z účtů povinného u zde specifikované banky a jejím připsáním na účet oprávněného u označeného peněžního ústavu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevzal v úvahu, že „platební rozkaz byl doručen a také se týká dluhu zájmového sdružení M., s. t. s., K. čp. 137“, které má právní subjektivitu, a že se tento dluh netýká povinného jako fyzické osoby. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýká, že jej označují „chybným bydlištěm a rodným číslem“, když v návrhu na vydání platebního rozkazu je uvedeno „Ing. J. V. – M., bytem K. čp. 137 a IČO“. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno; součástí dovolání učinil též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené usnesení bylo vydáno 28. listopadu 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1) pod písmeny b) až f) tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího usnesení nezaložil (odstavec 1) a návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku povinný neučinil (odstavec 2).
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z (dovolatelem výslovně uvedeného) ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze tento mimořádný opravný prostředek podat (i) pro jinou - než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou - vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takové vady totiž sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, nýbrž je pouze - je-li ovšem dovolání přípustné - způsobilým dovolacím důvodem. Ostatně dovolací námitka, že soud nevzal v úvahu, zda exekuční titul (zde vymáhaný platební rozkaz), podle nějž má být exekuce nařízena, ukládá vymáhanou povinnost vskutku povinnému, není vadou exekučního řízení. Případné pochybení soudu v tomto směru je omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/2000); lze je tedy vytýkat - u přípustného dovolání - dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Rovněž tak ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel výslovně poukazuje také, přípustnost dovolání nezakládá; uvedené ustanovení upravující dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování upravuje toliko způsobilý dovolací důvod, kterým lze (přípustné) dovolání odůvodnit.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
Doc. JUDr. Věra Korecká , CSc., v.r.
předsedkyně senátu