ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1871.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1871/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty SOKOL B. proti žalované Tělocvičné jednotě Sokol B., o navrácení majetkových práv, vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 30957/91, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.10.1998, č.j. 4 Cmo 130/97 - 127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek v části, jíž soud prvního stupně (poté, co jeho předchozí usnesení o zastavení řízení bylo zrušeno odvolacím soudem) o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. rozhodl tak, že žalované uložil vydat žalobkyni označené nemovitosti a uhradit jí náklady řízení, zatímco ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit soudní poplatek, tento rozsudek zrušil, a zároveň zvláštním výrokem vyslovil, že se dovolání nepřipouští.
Žalovaná (za niž jedná její člen s právnickým vzděláním) tento rozsudek napadla „v plném rozsahu\" a „z důvodu předpokládaného v §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.\", vytýkajíc odvolacímu soudu, že žalobkyni vyhověl, ačkoli neměla způsobilost být účastníkem řízení. Obšírně dovozovala, že žalobkyně je pouhým organizačním článkem České obce sokolské, nemá vlastní stanovy a podmínku právní subjektivity ve smyslu §18 obč. zák. a §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb. nesplňuje; ani na základě stanov České obce sokolské nelze podle jejího názoru dospět k závěru, jde o „organizační jednotku s právní subjektivitou\". Znakem právnické osoby je též její sídlo, avšak jeho existenci žalobkyně „neprokázala\".
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku ve věci samé z §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nevyplývá, neboť rozsudek v této části není rozsudkem měnícím ale potvrzujícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (dřívějším rozhodnutím bylo usnesení nikoli ve věci samé).
Poněvadž odvolací soud zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení §237 (na které dovolatelka výslovně poukazovala) a §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, a dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitka, že žalobkyně neměla způsobilost být účastníkem řízení, je z obsahového hlediska způsobilá (bez ohledu na ohlášený rámec dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) naplnit právě jej, neboť zahrnuje kritiku právního posouzení věci tím, že zpochybňuje výklad a aplikaci předpisů, které tuto způsobilost - ve zvláštním případě organizační jednotky České obce sokolské, jíž je její tělovýchovná jednota - upravují.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je současně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl (§242 odst. 3 o.s.ř.) - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Dovoláním otevřenou otázku však soudy obou stupňů posoudily standardně, resp. v souladu s právním názorem, z něhož v rozhodovací praxi Nejvyšší soud konstantě vychází, který vyjádřil v desítkách vlastních rozhodnutích, a od nějž nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci. Jak se uvádí kupř. v rozsudcích uveřejněných pod č. 28 a 34/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sokolská tělocvičná jednota, která obnovila svoji právní existenci, je oprávněnou osobou k navrácení jí odňatých majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §1 odst. 2 zák. č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to nikoliv jakožto „znovu vzniklá dobrovolná organizace\", nýbrž coby kvalifikovaná organizační jednotka ( §6 odst. 2 písm.e/ zák. č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecně oprávněné právnické osoby, jíž je Česká obec sokolská.
Je-li sokolská tělocvičná jednota osobou oprávněnou ze zvláštního restitučního nároku, je logicky i způsobilým účastníkem řízení, v němž jej uplatňuje.
Tomu korespondují i závěry, které v daném řízení vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 8.9.1994, č.j. 7 Cmo 49/93 - 49, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neuvedení sídla právnické osoby nepředstavuje nic jiného, než vadu žaloby (její neúplnost), kterou lze v řízení odstranit (§43 o.s.ř.), což žalobkyně posléze (ve vyjádření k dovolání) učinila.
Za těchto okolností tudíž dovolatelem předestřená otázka otázku zásadního právního významu představovat nemůže; není-li tato podmínka splněna, přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. založit nelze.
Současně se odtud podává, že dovolatelkou uplatněný argument není správný ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (neplatí, jak bylo dovozeno, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být); řízení tedy touto vadou netrpí, a - jelikož jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají - přípustnost z ustanovení §237 o.s.ř. neplyne rovněž.
Tento závěr se vztahuje též k potvrzujícímu výroku o nákladech řízení, neboť jen podle §237 o.s.ř. mohlo být proti němu dovolání přípustné (srov. ustanovení §238a, §239 o.s.ř.), a totéž platí i o výroku zrušovacím (o soudním poplatku), proti kterému není dovolání žalované přípustné ani subjektivně.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu