ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1893.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1893/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné K. b., a.s., proti povinné M. P., za účasti manžela povinné M. P., prodejem nemovitostí a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou pod sp. zn. 22 E 1566/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2001, č. j. 37 Co 232/9838, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 20. února 1998, č. j. 22 E 1566/97-16, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí „…v BSM povinné a jejího manžela, a to zemědělské usedlosti čp. 61 na pozemku pč. 119, pozemku pč. 119 o výměře 758 m2 - zastavěná plocha…“, povinné a jejímu manželovi zakázal jejich převedení či zatížení a uložil jim, aby do patnácti dnů soudu sdělili, zda a případně kdo má k nemovitosti předkupní právo, dále rozhodl, že „…zároveň ke shora uvedeným nemovitostem zřizuje soudcovské zástavní právo“ a povinnou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 87.500,- Kč.
Shora označeným usnesením krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí „…ve společném jmění povinné a jejího manžela, parcely č. 119 - zastavěná plocha o výměře 758 m2 se zemědělskou usedlostí č.p. 61…“, povinné zakázal jejich převedení či zatížení, uložil jí povinnost oznámit soudu případnou existenci předkupního práva, dále nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech, povinnou zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 50.000,- Kč a oprávněné nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná „v plném rozsahu“ včasným dovoláním (doplněným podáním sepsaným již ustanovenou advokátkou), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jímž namítá, že soud jejímu manželovi (navíc označenému chybným rodným číslem, v důsledku čehož se podle jejího názoru „jednalo o neexistující subjekt“) - nedoručoval-li mu řádně všechny písemnosti včetně nyní vykonávaného rozsudku - „…nedal…možnost před soudem jako účastníku samostatně jednat…“, a že nesprávně byla posouzena i vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, jelikož k uspokojení pohledávky oprávněné stačilo nařídit exekuci pouze prodejem nemovitostí. Podle povinné není ze spisu ani zřejmé, zda oprávněná předmětnou pohledávku před nařízením výkonu rozhodnutí nepostoupila K. b., a.s., - nyní K. a., zda je tedy i po privatizaci „aktivně procesně legitimována.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 20. února 1998), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud nejprve námitkou povinné, že jejímu manželovi byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Tato námitka - k níž ostatně povinná není ani subjektivně legitimována, jelikož případným odnětím možnosti jednat před soudem jejímu manželovi by jí nebyla (ani být nemohla) způsobena procesní újma - důvodná není.
Její manžel se totiž účastníkem řízení stal teprve dnem, kdy soud výkon rozhodnutí svým usnesením nařídil (§255 odst. 2 o. s. ř.) a z obsahu spisu je přitom zřejmé, že mu bylo řádně doručeno usnesení soudu první stupně (srov. doručenku u č. l. 17) i dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (srov. doručenku u č. l. 41); byl tedy procesně stanoveným způsobem o řízení informován a mohl vykonávat všechna procesní práva, které mu zákon jako účastníku řízení dává Před nařízením výkonu rozhodnutí - a tedy ani v řízení nalézacím, jež současnému exekučnímu řízení předcházelo - pak soudy nebyly povinny s ním jednat, neboť účastníkem řízení se stal - jak výše uvedeno - až vydáním usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1146/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod poř č. 113).
Z uvedeného vyplývá, že řízení předcházející vydání napadeného usnesení vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí a že tudíž dovolání podle tohoto ustanovení přípustné není.
Dovolání bylo podáno výslovně do všech výroků napadeného usnesení, to jest i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání i proti němu je proto nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a a §239 o. s. ř. tu dovolání není přípustné proto, že výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá povahu rozhodnutí měnícího ani potvrzujícího; pro přípustnost dovolání proti tomuto výroku z hlediska §237 o. s. ř. pak platí to, co v souvislosti s tímto ustanovením bylo řečeno výše.
Podle §238a odst. 1 písm. a) věta před středníkem o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně.
Pro posouzení, zda jde o rozhodnutí měnící, je rozhodující obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů, tj. rozdílnost posouzení práv a povinností v právním vztahu účastníků řízení, případně vymezení obsahu posuzovaného právního vztahu účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, a z 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6, ročník 1998, pod poř. č. 47 a č. 9, ročník 1999, pod poř. č. 52). Odlišnost v tomto smyslu zásadně nezakládá pouhá okolnost, že soud prvního stupně nařídil exekuci prodejem nemovitostí „…v BSM povinné a jejího manžela a to zemědělské usedlosti čp. 61 na pozemku pč. 119, pozemku pč. 119 o výměře 758 m2 - zastavěná plocha…“, zatímco odvolací soud nemovitostí „…ve společném jmění povinné a jejího manžela, parcely č. 119 - zastavěná plocha o výměře 758 m2 se zemědělskou usedlostí č.p. 61…“, a že soud prvního stupně k nemovitostem „zřídil“ soudcovské zástavní právo, zatímco odvolací soud zřízením soudcovského zástavního práva nařídil výkon rozhodnutí. Okresní i krajský soud totiž ve svých usneseních nařídily výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí a stejné nemovitosti postihly i zřízením soudcovského zástavního práva. Pro posouzení přípustnosti dovolání pak - z výše uvedených důvodů - není významné ani to, že odvolací soud usnesení soudu prvního stupně - formálně (tedy s poukazem na ustanovení §220 o. s. ř. ) - změnil.
Protože posouzení práv a povinností účastníků zůstalo v usneseních soudů obou stupňů shodné, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za usnesení měnící, nýbrž potvrzující, a dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b) - f) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí nelze podřadit případům zde vyjmenovaným, ani podle ustanovení §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním vhodnosti navrženého (a nařízeného) způsobu výkonu rozhodnutí a otázkou aktivní legitimace oprávněné - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu