ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1905.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1905/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně České obce sokolské se sídlem v P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě Sokol Ú. a 2/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v P., zastoupenému advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 215/92, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30.6.1998, č.j. 40 Co 520/97 - 201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud připustil částečné zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení zastavil, a jinak - shodně se soudem prvního stupně - o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. rozhodl tak, že druhému žalovanému uložil povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem. Převzal (a zčásti doplnil) skutková zjištění soudu prvního stupně a v souladu s ním dospěl k závěru, že žalobkyně splňuje podmínky, které uvedené zákony uplatněnému nároku stanovily (je oprávněnou osobou, výzva k navrácení byla uplatněna řádně a včas), a druhý žalovaný je právem osobou povinnou, neboť mu svědčí kritéria (právního nástupnictví po zaniklém ČSTV), stanovená v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990. Je tomu tak proto, mínil odvolací soud, že tato hlediska (naopak) nesvědčí v dané věci žalované první, jelikož v řízení bylo zjištěno, že k rozhodnému dni 30.6.1990 dotčený majetek nebyl u příslušného orgánu zapsán v její prospěch, tato jednota jej nevedla ve své účetní evidenci, a ani nebylo prokázáno, že by k němu vykonávala právo hospodaření (existence konkrétního úkonu, jímž by jí toto právo bylo svěřeno, nebyla ani tvrzena). Proti rozsudku odvolací soud připustil dovolání, maje za to, že posouzení otázky pasivní legitimace je zásadního právního významu.
Druhý žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání především namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž přisvědčil „nepodloženému\" tvrzení „zástupce první žalované\", že první žalovaná „přestala fungovat\" v roce 1980 (a nezabýval se tím, zda - některým ze způsobů, předpokládaným ve stanovách ČSTV - zanikla); jestliže tento „zástupce\" uváděl, že dotčený majetek užíval „SSM\", nelze podle dovolatelova názoru vyloučit, že šlo o organizační složku ustavenou v rámci tělovýchovné jednoty. Co do existence práva hospodaření dovolatel odkázal na článek 41 odst. 4 Stanov ČSTV, podle něhož byl majetek vyjmenovaným subjektům svěřován, a ty k němu právo hospodaření měly. Závěry o pasivní věcné legitimaci jsou pak nesprávné (a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jelikož odvolací soud pochybil „již ve fázi zjišťování skutkového stavu\".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak ve výroku (obsahově) potvrzujícího rozsudku stanovil (§239 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož právní otázku, pro kterou pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho odůvodnění, má se za to, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny, na jejichž posouzení rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. vychází z předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým zjištěním, jež jinak naplňují dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jsou pro tento přezkum bezcenné a dovolací soud se jimi zabývat nemůže. Skutkové závěry odvolacího soudu (s výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací soud z nich vychází (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To je v dané věci významné proto, že dovolatel zjevně vycházel z předpokladu opaku.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se ostatně nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř.
Neúplnost skutkových zjištění je pak relevantní tehdy, a zakládá dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (řízení je postiženo jinou než v §237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení §120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro účastníka nepříznivý skutkový závěr).
Ohledně kritické otázky pasivní věcné legitimace Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
V rozsudku ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 1065/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 126/1998, odůvodnil Nejvyšší soud závěr, že tato hlediska určení povinné osoby k navrácení odňatých majetkových práv svědčí tělovýchovné jednotě ve vztahu k majetku, který je zapsán u příslušného orgánu v její prospěch, který vede ve své účetní evidenci nebo k němuž má právo hospodaření; nejde-li o takový majetek, a nepůsobí-li obdobná hlediska ve prospěch určitého klubu či republikového svazu, přichází v úvahu jakožto právní nástupce organizace uvedené v §2 zákona č.68/1956 Sb. (a tím i coby povinná osoba ve smyslu §2 zákona č.173/1990 Sb.) Český svaz tělesné výchovy.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud z těchto zásad vycházel. Pro závěr, že povinnou osobou je druhý žalovaný (Český svaz tělesné výchovy), mu byla určující (skutková) zjištění, že majetek, o který v dané věci jde, nebyl ku dni zániku ČSTV zapsán u příslušného orgánu ve prospěch první žalované (tělovýchovné jednoty), a ta jej nevedla ve své účetní evidenci ani k němu neměla právo hospodaření.
Námitky, vyjádřené v dovolání, proti „nepodloženému\" tvrzení „zástupce první žalované\", že první žalovaná „přestala fungovat\" v roce 1980, a že dotčený majetek užíval „SSM\", nemohou obstát. Nejenže nemají oporu ani v dovolacím důvodu podle vyloženého §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (dovolatel netvrdí, že zjištění, jež učinil odvolací soud, nemají oporu v provedeném důkazu), ani v dovolacím důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (zástupce druhého žalovaného při odvolacím jednání výslovně uvedl, že ve vztahu k výpovědi „zástupce první žalované\" další důkazy nenavrhuje), ale - především - se ani svým obsahem rozhodných zjištění, jež byla v předchozím uvedena, netýkají. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. je nadto v dovolacím přezkumu přípustném podle §239 odst. 1 o.s.ř. (jak bylo řečeno) vyloučen.
Skutkový závěr, že nebylo prokázáno, že první žalované svědčilo k dotčenému majetku právo hospodaření (resp. nebylo ani tvrzeno, že jí konkrétním úkonem toto právo bylo svěřeno), dovolatel účinně (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) nenapadl rovněž již proto, že pouhá úvaha, vycházející z článku 41 odst. 4 tehdejších Stanov ČSTV (který zakládal jen možnost majetek ČSTV vyjmenovaným subjektům - nikoli pouze tělovýchovným jednotám - svěřit), efektivní námitku proti tomuto zjištění věcně představovat nemůže.
Z toho plyne, že rozhodné skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil kritizovaný právní závěr o tom, kdo je ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku osobou povinnou, se dovolateli zpochybnit nepodařilo.
Dovolací důvod, ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. především užitelný, podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (který se pojí s tím, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval), dovolatel neformuloval samostatně, ale až toliko coby důsledek vadných skutkových zjištění.
Jestliže naplnění tohoto předpokladu, že rozhodná skutková zjištění jsou nesprávná resp. neúplná, dovolatel nedoložil, nemůže logicky obstát ani závěr, který odtud měl vyplynout. Poněvadž jiná hlediska, z nichž by bylo možné správnost právního posouzení věci hodnotit, k dispozici - vymezením dovolacího důvodu - nejsou (proti právnímu názoru, na jehož základě odvolací soud posuzoval otázku pasivní věcné legitimace ve sporu, dovolatel námitky nevznesl), nelze ani dospět k úsudku, že napadený rozsudek (v této otázce) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Také dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn nedůvodně.
V mezích, ve kterých byl Nejvyšší soud oprávněn rozsudek odvolacího soudu přezkoumat, je tedy ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. rozsudkem správným, v důsledku čehož Nejvyšší soud podle téhož ustanovení dovolání druhého žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni, jež by měla na jejich úhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu