ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.209.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 209/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) Dr. Ing. J. M. a B) J. M., zastoupených advokátkou, proti žalovanému T. S., st. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 118/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, č.j. 25 Co 463/99-238, takto:
I. Dovolání žalobce B/ proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, č.j. 25 Co 463/99-238, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 1996, č.j. 11 C 118/92-170, v části, jíž soud zamítl žalobu o povinnosti žalovaného uzavřít s žalobcem B/ dohodu o vydání ideální poloviny "průmyslového objektu se stavební parcelou č. 606/1 o výměře 657 m2, průmyslového objektu se stavební parcelou č. 604 o výměře 249 m2 a manipulační plochy-ostatní plochy, parcelní č. 1158/1 o výměře 4331 m2 v katastrálním území a obci T.", se odmítá.
II. Dovolání žalobce A/ proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, č.j. 25 Co 463/99-238, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 1996, č.j. 11 C 118/92-170, tak, že "žaloba se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným uzavřít s žalobcem A/ dohodu o vydání ideální jedné poloviny pozemk. parc. č. 1158/1 označené jako manipulační plocha-ostatní plocha, stavební parcely parc. č. 604 - zastavěná plocha-průmyslový objekt, stavební parcely s výrobní halou parc. č. 606/1 zastavěná plocha-průmyslový objekt, v kat. území a obci T.", se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. května 2000, č.j. 25 Co 463/99-238, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 1996, č.j. 11 C 118/92-170, ve výroku o povinnosti žalovaného uzavřít s žalobcem A) dohodu o vydání podílu ve výši poloviny "průmyslového objektu se stavební parcelou č. 606/1 o výměře 657 m2, průmyslového objektu se stavební parcelou č. 604 o výměře 249 m2 a manipulační plochy-ostatní plochy, parcelní č. 1158/1 o výměře 4331 m2", nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 51 pro katastrální území a obec T., tak, že žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku, jímž byla žaloba žalobce B) o vydání podílu ve výši poloviny týchž nemovitostí zamítnuta, rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, a dovodil, že žalobce A) i žalobce B) coby oprávněné osoby (první jako syn původního spoluvlastníka nemovitostí F. M. podle §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."/, druhý jako synovec druhého spoluvlastníka J. H. podle §3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb.) včas a řádně vyzvali žalovaného, jenž ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. věci držel, k vydání nemovitostí (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), které jejich právní předchůdci (rovnodílní spoluvlastníci) převedli kupní smlouvou ze dne 22. května 1952 na československý stát - národní podnik L. se sídlem v T. za cenu ve výši 158.000,- Kčs. Vydání (podílů) nemovitostí, a tudíž úspěchu žaloby, podle odvolacího soudu brání okolnost, že kupní smlouva nebyla uzavřena za podmínek, jež by bylo možno považovat za nápadně nevýhodné ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Zatímco soud prvního stupně na nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy usoudil z toho, že smluvními stranami sjednaná cena byla "asi o 10 % nižší" než maximální cena nemovitostí stanovená podle vyhlášky č. 228/1951 Ú.l., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné užívání nemovitostí, ve znění vyhlášky č. 44/1952 Ú.l., tj. cena vycházející z nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb., jakož i z toho, že kupní cena nebyla prodávajícím nikdy vyplacena, odvolací soud uzavřel, že zjištěný rozdíl mezi cenou sjednanou (158.000,- Kčs) a administrativní cenou stanovenou znalcem podle zmíněného nařízení vlády (173.935,40 Kčs) nápadnou nevýhodností není. Protože ostatní smluvní ujednání nebyla pro právní předchůdce žalobců oproti jejich pozici před prodejem znevýhodňující, nelze nápadně nevýhodné podmínky spatřovat ani v nich; okolnost nevyplacení kupní ceny nebyla v době uzavření smlouvy známa, a proto nemohla mít podle odvolacího soudu na podmínky prodeje vliv.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (zastoupeni advokátkou) včasným dovoláním (doplněným podáním ze dne 13. prosince 2000), odůvodňujíce jej výslovně důvody uvedenými v §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Ve skutečnosti argumenty v dovolání uvedené jsou podřaditelné jen dovolacím důvodům podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., jimiž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, respektive že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci prvního z uvedených dovolacích důvodů žalobci trvají na tom, že kupní cena, která měla být poukázána na podnikatelské účty původních vlastníků nemovitostí, s nimiž měli minimální možnost dispozice, nebyla vůbec vyplacena (navíc měnovou reformou v roce 1953 se vázané vklady rušily bez náhrady) a polemizují se skutkovým závěrem týkajícím se ocenění sporných nemovitostí. V této souvislosti vyjadřují přesvědčení, že reprodukční cena nemovitostí (snížená o opotřebení), která měla být v daném případě pro posouzení ekvivalentnosti plnění ze sporné smlouvy rozhodující, dvakrát i vícekrát převyšovala náhradu za vyvlastnění v době převodu věcí na stát, zjištěnou znalcem Ing. J. S. Námitkami, že odvolací soud pominul obsah kupní smlouvy v bodech I., V., VII. a VIII., z nichž měl existenci nápadně nevýhodných podmínek dovodit, a nezohlednil skutečnost, že cena nebyla vyplacena, zpochybňují právní posouzení věci. Závěrem navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. května 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.
Dovolání žalobce B/ není (objektivně) přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jestliže dovolání směřuje proti (výroku) rozsudku odvolacího soudu, upravují podmínky jeho přípustnosti ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Nejde-li o případ (zmatečnostních) vad řízení vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly v dovolání namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají - je třeba přípustnost dovolání napadajícího rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zkoumat již pouze z pohledu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Protože v projednávaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce B/ o uzavření dohody o vydání poloviny nemovitostí zamítnuta, aniž by tomuto rozsudku předcházel dřívější rozsudek soudu prvního stupně, zrušený usnesením odvolacího soudu, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání v intencích ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, že dovolání je - se zřetelem k zásadnímu významu po právní stránce - přípustné (odstavec 1/), a žalobce B/ návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neučinil (odstavec 2/).
Není-li dovolání žalobce B/ proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na uzavření dohody o vydání poloviny nemovitostí žalobci B/ (výroku II.), přípustné podle žádného v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání - bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - odmítnout (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání žalobce A/ je přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání poloviny nemovitostí zamítl (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); není však důvodné.
Závěr o tom, kolik činila cena nemovitostí převedených právním předchůdcem žalobce A/ podle cenového předpisu tehdy platného, je závěrem skutkovým, který je výsledkem hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, postupy předepsanými ustanovením §132 o.s.ř. (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 767/98). Proto argumenty dovolatele A/ prosazující oproti znalcem Ing. J. S. stanovené ceně nemovitostí jejich cenu reprodukční, o níž předpokládá, že byla vyšší než cena zjištěná soudy obou stupňů, jsou uplatnitelné v dovolacím řízení nikoli v rovině správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci, nýbrž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Zmíněný dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu věci; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. obsahuje dvě podmínky. První z nich dovolatel splní námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Jestliže dovolatel jen tvrdí vlastní verzi skutku s obecnou výtkou, že toto měl zjistit i odvolací soud, pak není naplněna skutková podstata dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; v dovolání uplatněná skutková tvrzení nejsou tudíž způsobilá založit existenci uvedeného dovolacího důvodu a dovolací soud vychází ze skutkového základu, zjištěného soudy obou stupňů.
Tak je tomu i v projednávané věci. Odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, který provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. J. S. ze dne 15. září 1995 (§125, §127 o.s.ř.), zjištění o výši administrativní ceny (ceny nejvýše přípustné) sporných nemovitostí, k níž znalec dospěl za použití tehdy platných oceňovacích předpisů vztahujících se k danému předmětu prodeje. Zjištění ceny nemovitostí, jež je nepochybně skutečností významnou pro aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., má tudíž oporu v obsahu spisu. Logiku úsudku soudu o tomto výsledku dokazování nejsou sto námitky dovolatele A/ zpochybnit; zejména to platí o úvaze týkající se výše reprodukční ceny nemovitostí, tj. ceny vyjadřující náklady předpokládané na znovuvybudování převáděných nemovitostí v době jejich převodu za cenových relací tehdy platných (odkaz na úpravu provedenou §467 zákona č. 142/1950 Sb. a nařízením vlády č. 177/1950 Sb. je zavádějící, neboť v případě daného prodeje nešlo o exekuční dražbu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a to i z toho, že kupní cena nebyla právnímu předchůdci žalobce A/ vyplacena. S ohledem na právní závěr však takové zjištění nepovažoval za důležité pro rozhodnutí o věci. Napadená zjištění, že otec žalobce A/ jako člen KSČ dosáhl svým postavením vyjmutí majetku ze znárodnění a proto mohl svůj podíl státu prodat, a že se posléze stal vedoucím pracovníkem "v majetku, který odprodal státu", jsou pro rozhodnutí o věci nejen nepodstatná, ale odvolací soud své právní posouzení na nich ani nezaložil.
Zbývá důvodnost dovolání žalobce A/ přezkoumat z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž je - včetně jeho obsahového vymezení - dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k námitkám žalobce A/ se dovolací přezkum soustředí k otázce, zda ujednání smluvních stran obsažená v kupní smlouvě ze dne 22. května 1952 - vyjma sjednaného peněžního ekvivalentu ve výši 158.000 Kčs - byla pro právního předchůdce žalobce A/ ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. nápadně nevýhodná, a k otázce, zda nevyplacení sjednané ceny lze hodnotit jako nápadně nevýhodnou podmínku při uzavírání smlouvy.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na případ, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
To, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo na vydání věci, je výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7-8/1993 pod č. 36, na který okázal i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí). Zda jde o takové nápadně nevýhodné podmínky, jejichž objektivní existence se vyžaduje v okamžiku, kdy k právnímu úkonu došlo, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. U úplatných smluv (tedy i smlouvy v projednávané věci) půjde - vedle posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (tedy právní otázky, kterou předmětem dovolacího přezkumu dovolatel neučinil) - o to, zda skutečnosti svědčící pro splnění uvedeného předpokladu plynou z jiných značně nevýhodných smluvních podmínek či vedlejších ujednání souvisejících s předmětem plnění, které by jinak ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly kupní smlouvou dotčenou osobu (právního předchůdce žalobce A/) v porovnání s předsmluvním stavem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1998 pod č. 9).
V tom, že se smluvní strany vzdaly práva odporovat smlouvě "pro případné zkrácení nad nebo pod polovici obecné ceny" (čl. V.), že - pro účely dosažení poplatkových úlev - deklarovaly, že převedené nemovitosti budou sloužit jako část továrního objektu a že jde o převod nemovitostí pro výstavbu zařazenou do prováděcích plánů podle zákona o pětiletém hospodářském plánu za účelem jeho splnění (čl. VII.) a že kupní cena měla být realizována podle platných předpisů (čl. VIII.), nelze - jak správně dovodil odvolací soud - nevýhodnost smluvních podmínek spatřovat.
Protože podle konstantní judikatury obecných soudů předpoklad nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. musel být dán v době, kdy byla kupní smlouva uzavřena, je pojmově vyloučeno do něj zahrnout skutečnost, jež nastala až následně, tedy po smluvním konsensu stran (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. ÚS 179/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 115 a násl.). Závěr odvolacího soudu, že nezaplacení sjednané kupní ceny nabyvatelem nemovitostí nevýhodnou podmínkou není, je tudíž správný.
Správnost právního posouzení věci se tedy žalobci A/ uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo; tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), zamítl (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř. Žalobce B/, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, je povinen hradit náklady, které v dovolacím řízení vznikly žalovanému; žalobce A/, který dovoláním úspěšný nebyl, stíhá vůči žalovanému stejná povinnost. Protože však žalovanému (podle obsahu spisu) náklady v dovolacím řízení nevznikly, nemá na jejich náhradu právo žádný účastník řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová