ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2395.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2395/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobkyně A. M., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované B. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 127/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999, č. j. 22 Co 155/99-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 1999, č. j. 22 Co 155/99-125, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 1998, č. j. 22 C 127/96-106, tak, že zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 1612/18 o velikosti 1+1, sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství ve III. patře domu č. p. 1612 k. ú. V., v P. (dále \"předmětný byt\"), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru o naplnění jedné z podmínek pro přechod nájmu bytu - soužití žalované a její babičky L. Č. (předchozí nájemkyně předmětného bytu) ve společné domácnosti. S poukazem na výpovědi svědků K. J., V. K., a L. H. (správně mělo být uvedeno L. H.), jakož i na obsah dědického spisu po zemřelé L. Č., odvolací soud dovodil, že žalovaná spolu se svojí babičkou trvale žila v den její smrti v předmětném bytě ve společné domácnosti. Vycházeje z názoru, že osoby, jež jsou příslušníky domácnosti nájemce bytu, neztratí toto postavení ani tehdy, jestliže se z vážných důvodů (např. léčebných, pracovních nebo studijních) zdržují dočasně, byť i po delší dobu, mimo své bydliště, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nepřestala být příslušnicí této domácnosti ani po dočasném „opuštění\" předmětného bytu v době mateřské dovolené, kdy pobývala se svými dětmi v domku v P. Na této skutečnosti nemění ničeho ani to (konstatoval odvolací soud), že svědkyně H. ve své výpovědi uvedla, že L. Č. se měla vyjádřit v tom smyslu, že \"si vždy oddechne, když vnučka s dítětem, byť je má ráda, zase odjede\", neboť z takovéhoto „prohlášení“ nelze jednoznačně dovodit, že nepovažovala svou vnučku v době její nepřítomnosti za příslušnici jejich společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaná - kromě podmínky společného soužití s posléze zemřelou nájemkyní bytu ke dni její smrti - splnila i další podmínku, tj. že neměla vlastní byt, odvolací soud uzavřel, že na ni přešlo právo nájmu dle §706 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včas dovolání, v němž (aniž výslovně označila uplatněné dovolací důvody) namítá, že odvolací soud nesprávně „právně“ posoudil provedené důkazy, jestliže dovodil, že „žalovaná nepřestala být příslušnicí domácnosti L. Č. a že prokázala, že splnila ke dni jejího úmrtí podmínku vedení společné domácnosti\". Ve shodě s odvolacím soudem vychází z názoru, že podmínkou vedení společné domácnosti je „oboustranná vůle společně bydlet, která musí trvat i v době, kdy jeden z příslušníků domácnosti se dočasně zdržuje mimo své bydliště“, je však toho mínění, že tato podmínka splněna nebyla. Obšírně dokládá, že z výpovědí svědků, z nichž vycházel odvolací soud, ani z obsahu dědického spisu po zemřelé nájemkyni bytu nevyplývá, že by žalovaná a její babička měly v úmyslu - poté, kdy se žalovaná z předmětného bytu odstěhovala do rodinného domku v P. - nadále spolu trvale bydlet, a dovozuje, že provedenými důkazy byl naopak prokázán nedostatek takovéto vůle. Dovolatelka „se domnívá“, že ani narození dítěte nebylo vážným důvodem pobytu žalované mimo předmětný byt, pročež navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\").
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.
Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka neoponuje právnímu názoru, který - ve vztahu k §706 odst. 1 obč. zák. odvolací soud uplatnil. Jak je zjevné, její námitky směřují výlučně proti závěrům skutkovým.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu uvedeného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém základu, který nemá oporu v provedeném dokazování (soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo naopak pominul rozhodnou skutečnost, která byla provedenými důkazy prokázána), nebo jestliže v hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti či pravdivosti logický rozpor.
Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, a proto její argumenty, směřující proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná i její babička měly (přestože se žalovaná v době své mateřské dovolené zdržovala mimo předmětný byt) v úmyslu spolu trvale žít, jsou z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nedostatečné. Dovolatelka totiž v podstatě pouze předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů a vyvozuje z nich skutkové (i právní) závěry, odlišné od odvolacího soudu. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, podložena důkazy, které nebyly v řízení provedeny, nejsou, a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. tedy neobstojí.
V mezích dovoláním otevřeného přezkumu je proto rozsudek odvolacího soudu správný. Vycházeje z tohoto závěru, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná, a procesně úspěšné žalované (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalobkyni právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu