ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2403.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2403/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol P. I , proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě D. P., 2/ Atletickému klubu P. a 3/ Č. s. t. v. , o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 76/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.1998, č.j. 22 Co 125/98 - 191, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud o odvolání první žalované proti rozsudku, jímž jí soud prvního stupně podle restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost vydat žalobkyni označené nemovitosti (sportovní halu, běžecký tunel a sklad lodí), rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně „se ve výroku o povinnosti první žalované vydat žalobkyni jednu třetinu\" uvedených nemovitostí zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení; současně uvedl, že ve výroku o zamítnutí žaloby o vydání jedné třetiny sportovní haly a běžeckého tunelu druhým žalovaným zůstává rozsudek nedotčen.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jež spočívá v tom, že odvolací soud mylně (a „nepochopitelně\") vyložil žalobu tak, že se domáhala po každém ze žalovaných vydání 1/3 sporných nemovitostí, a tím ji zbavil možnosti jednat o zbylých dvou třetinách (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), spatřovala dovolatelka v tom, že odvolací soud neoprávněně „zmínil\" výrok soudu prvního stupně obsahově jinak, než jak ve skutečnosti zněl, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. vztáhla ke „znaleckému posudku\" společnosti Q. B., a.s., argumentem, že nepředstavuje relevantní důkazní prostředek. Nesprávnost právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se pak podle jejího názoru projevila v uplatnění (byť per analogiam) těch ustanovení občanského zákoníku, jež se týkají závazků (§511 odst. 2, §512 odst. 1 obč. zák.), zatímco v dané věci jde o práva věcná.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v ustanovení §238a o.s.ř. v dané věci nejde; ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, b/, d/ - f/ o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována, a ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, tím že řízení bylo zastaveno, popřípadě věc postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, a tento předpoklad (vzhledem k tomu, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) v dané věci splněn není.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím potvrzujícím.
Proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, může být dovolaní přípustné jen za podmínky existence těch vad řízení (které zakládají jeho zmatečnost), jež jsou vyjmenovány v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Jelikož jiné tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, je pro závěr o přípustnosti dovolání určující, zda je řízení postiženo vadou, kterou dovolatelka výslovně argumentovala, tj. vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Námitka, že omezení předmětu řízení na pouhou „jednu třetinu\" sporných nemovitostí je podřaditelné ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), však neobstojí.
O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jde pouze tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za „postup soudu v průběhu řízení\" lze považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen.
Hodnotící úsudek odvolacího soudu, byť vadný, o obsahu žaloby resp. žalobního návrhu (se zřetelem k pluralitě žalovaných), stejně jako jeho průmět do úvah, vyjádřených v odůvodnění usnesení, o čem měl či neměl rozhodnout soud prvního stupně, požadovaným „postupem v průběhu řízení\" zjevně není.
Kromě typických případů nesprávného postupu, představujících omezení účastníka v realizaci těch procesních práv, která mu procesní předpisy přiznávají (jestliže účastník nebyl podle §94 odst. 2 o.s.ř. řádně přibrán do řízení, byl mu ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle §29 odst. 2 o.s.ř. nebyly splněny, k projednání odvolání nebylo nesprávně nařízeno jednání nebo jestliže byla věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. projednána v nepřítomnosti účastníka - srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) by o odnětí možnosti jednat před soudem mohlo jít - ve sledovaných souvislostech - již jen v případě, kdy odvolací soud v rozporu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř. projednal odvolání v rozsahu užším, aniž přihlédl k nutnosti meze odvolání překročit, byly-li splněny zde stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2000).
O takovou (ani obdobnou) situaci v dané věci nejde.
Nadto z obecného faktu, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), nelze dovozovat, že by je mohl podat účastník každý; z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je k němu legitimován jen ten, komu nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tato zásada se uplatní i tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; odnětí možnosti jednat před soudem se proto musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává. Platí tedy, že jejím prostřednictvím může dovolání odůvodnit ten účastník, jemuž takovou vadou byla způsobena újma. Naopak, byla-li způsobena účastníku od dovolatele odlišnému, přihlížet k ní nelze. Existenci újmy je třeba hodnotit z hledisek objektivních.
Právním názorem odvolacího soudu je sice soud prvního stupně vázán (§226 o.s.ř.), leč jen v těch mezích, ve kterých bylo jeho rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Tyto meze nejsou dány úvahami, které ohledně toho, jak měl ve vztahu k více žalovaným soud prvního stupně rozhodnout, vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého (zrušujícího) rozhodnutí, nýbrž rozsahem, ve kterém rozhodnutí soudu prvního stupně - ve výroku - skutečně zrušil.
Nárok, který vyplývá z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., je formulován jako nárok na navrácení majetkových práv, aniž tyto zákony stanovily konkrétní prostředek jeho ochrany v případě, že mezi oprávněnou a povinnou osobou nedojde k dohodě. Žaloba o vydání věci, kterou soudní praxe rovněž připouští (a o níž rozhodl soud prvního stupně), není prostředkem ochrany již existujícího vlastnického práva, a existenci tohoto práva tudíž ani nepředpokládá. V restitučních vztazích plní funkci jinou; je právním nástrojem uskutečnění a ochrany zvláštních restitučních nároků, to jest ve svých důsledcích prostředkem nápravy majetkových křivd a obnovy majetkových poměrů původních. Jak žaloba o uložení prohlášení vůle tak o vydání věci jsou adekvátními způsoby uplatnění nároku na navrácení majetkových práv (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně tedy založil obnovu vlastnictví žalobkyně k dotčeným nemovitostem v plném rozsahu, a odvolací soud výrokem svého usnesení - co do vydání (vlastnické obnovy) jedné třetiny těchto nemovitostí - tento rozsudek zrušil; tím však neučinil nic jiného, než že ohledně této jedné třetiny obnovovaného vlastnického podílu nařídil v řízení pokračovat. Případná námitka, že tím nevyčerpal celý rozsah odvolání, nepřísluší dovolatelce, neboť o její odvolání nešlo, a jí tedy nemohla ani vzniknout ta kvalifikovaná újma, o které byla výše řeč. Další výrok usnesení, že rozsudek v jiné části (ostatně ani odvoláním první žalované nenapadený, neboť se týkal žalovaného druhého) zůstal nedotčen, nemá povahu rozhodnutí ve věci, a nemá tudíž ani relevantní procesní účinek (viz výše uvedené R 59/2000).
Z toho plyne, že - z rozhodné roviny výrokové - se nikterak nepodává, že by dovolatelce byla postupem (odvolacího) soudu odňata možnost jednat před soudem (o žalobě o vydání zbylé jedné třetiny sporných nemovitostí bude dále vedeno řízení) resp. že by (právě) jí byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena procesní újma (zrušovací usnesení samo o sobě jí být ovšem nemůže).
Vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., již by mohla dovolatelka namítat, řízení proto netrpí, dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. dán není, a dovolání tím není přípustné ani z hlediska ustanovení §237 resp. §240 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání, které není přípustné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody by bylo možno se zabývat pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten splněn není.
I o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu