ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2482.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2482/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce J. K. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Š., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 47/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.9.1998, č.j. 18 Co 328/98 - 83, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.9.1998, č.j. 18 Co 328/98 - 83, ve znění opravného usnesení ze dne 11.5.2000, č.j. 18 Co 328/98 - 121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5.3.1998, č.j. 5 C 47/96 - 63, ve znění opravného usnesení ze dne 29.3.2000, č.j. 5 C 47/96 - 112, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co usnesení, jímž řízení zastavil pro překážku rozsouzené věci, bylo odvolacím soudem zrušeno) určil, že povinnost žalovaného vyklidit ve výroku označený byt (stanovená dřívějším rozsudkem ze dne 14.9.1993 ve věci sp. zn. 6 C 254/92 o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) není nadále vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší. Dospěl k závěru, že po vydání rozhodnutí, jímž bylo vyklizení vázáno na zajištění náhradního bytu, došlo u žalovaného k podstatné změně poměrů, neboť byt užívá „bez vážného důvodu, pro bydlení, jen občas\", což představuje „jeden z výpovědních důvodů\" (§711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.), s nímž se podle §712 odst. 5 obč. zák. spojuje „možnost\" vyklidit byt pouze po zajištění přístřeší.
Městský soud v Praze tento rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen vyklidit dotčený byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, a jinak jej potvrdil. Soudu prvního stupně přisvědčil v jeho závěru, že žalovaný předmětný byt neužívá k bydlení, nýbrž k provozování podnikatelské činnosti, v důsledku čehož není nutné povinnost byt vyklidit podmínit zajištěním náhradního bytu. Jelikož však přístřeší, o kterém rozhodl soud prvního stupně, není bytovou náhradou, není - konstatoval odvolací soud - namístě ani to, aby vyklizení bytu bylo vázáno na jeho poskytnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jež pokládal za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ a f/ resp. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a které odůvodnil poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkl, že v důsledku nesprávného a zcela účelového hodnocení zjištěného skutkového stavu věci došlo k nesprávnému posouzení celé věci jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní, a pro změnu již dříve vydaného pravomocného rozsudku právně relevantní důvod dán nebyl. Rozhodnutí se podle jeho názoru opírá pouze o část svědeckých výpovědí svědků žaloby, jež jsou nadto „racionálně nepodloženými domněnkami\", pročež žalobce důkazní břemeno, které jej zatěžovalo, neunesl.
Žalobce ve vyjádření k dovolání dovolatelovu argumentaci jednotlivě vyvracel, ztotožnil se se skutkovými, jakož i na jejich základě učiněnými právními závěry soudů obou stupňů, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu měnícím, a tudíž zda dovolání proti němu je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli.
Podle právní úpravy po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č.509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním o věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 28/1993).
Přístřeší - jímž je podle §712 odst. 5 obč. zák. provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby - je bytovou náhradou svého druhu, o které je nutno - má-li na ni vyklizovaný právo - rozhodnout rozsudečným výrokem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 60/1997).
Důsledkem rozhodnutí soudu prvního stupně bylo, že vyklizení bytu není nadále vázáno na podmínku zajištění náhradního bytu, nýbrž přístřeší, a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od okamžiku, kdy mu bude poskytnuto, zatímco podle odvolacího soudu je jeho povinností tak učinit - již, a bez dalšího - do 15 dnů od právní moci rozsudku. V obou případech jde o bytovou náhradu - zda vůbec, resp. jakou - s níž má být povinnost byt vyklidit spojena.
Odvolací soud tím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v neprospěch žalovaného, pročež dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. vskutku přípustné je.
Dovolání je i důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., jež dovolatel založil na tvrzení vad podle §237 odst. 1 písm. d/ a f/ o.s.ř., dány nejsou.
130
Vadou podle §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto) řízení postiženo není z důvodů, vyložených níže (nejde o tutéž věc). Ohledně vady podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem) se z obsahu spisu nikterak nepodává, že by dovolatel (jak tvrdil v dovolání) skutečně požádal z důvodu nepříznivého zdravotního stavu o omluvu a odročení odvolacího jednání (jehož se osobně zúčastnil jeho zmocněnec), a opomenutí režimu podle §101 odst. 2 o.s.ř. (jež jinak způsobilé tuto vadu založit je) tedy v daném případě osvědčit nelze.
Byť se dovolával dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci) až sekundárně, coby důsledek vadných skutkových zjištění, nelze zcela přehlédnout ten aspekt dovolatelových námitek (že nebylo „právně relevantního důvodu\" ke změně pravomocného rozsudku), jež směřuje ke zpochybnění právního posouzení věci potud, že podmínky „nového určení\" bytové náhrady splněny nebyly.
Podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Tento závěr dovodila soudní praxe již dříve (viz R 25/1980). Přestože po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (R 28/1993), Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovozuje, že závěry vyslovené v citovaném judikátu jsou nadále využitelné. V řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. totiž nejde o to znovu projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti, jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. (vskutku) bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah omezení pronajímatele ohledně vyklizení bytu bývalým nájemcem), jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je v souladu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. domáhat se takového určení, má-li na něm bývalý pronajímatel naléhavý právní zájem.
Procesní základna určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. vychází z principu clausulae rebus sic stantibus (srov. §163 o.s.ř.), neboť i zde byly v původním rozhodnutí vymezeny práva a povinnosti, k jejichž realizaci má dojít v neurčité době budoucí, a logika zásady, že pro rozhodnutí je (naopak) rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o.s.ř.), v takovém případě selhává.
Změna poměrů, o kterou jde, se týká, jak bylo řečeno, jen toho, zda se zřetelem na nově nastalé okolnosti na straně vyklizovaného není jeho právo na určitou bytovou náhradu napříště výkonem práva rozporným s dobrými mravy, a zda proto lze nově upravit rozsah odpovídajících omezení, jež k dosažení cíle, sledovaného původním řízením, zatěžují pronajímatele. Jde tudíž o situace obdobné té, kdy ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud - právě s odvoláním na §3 odst. 1 obč. zák. - by vyklizení bytu jejím zajištěním nepodmínil. Tak tomu bude kupř. tehdy, když po dání výpovědi, s níž se právo na bytovou náhradu spojuje, byly nájemcovy potřeby bydlení uspokojeny jinak.
O posuzovaném návrhu podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze tedy pozitivně rozhodnout tehdy, jestliže by již v době původního rozhodnutí, existovala-li by zde taková skutečnost, soud bytovou náhradu, jinak náležející, s uvedeným argumentem přiznat nemohl.
Naopak se nemůže uplatnit sama o sobě okolnost (pokud z povahy věci nemá na tento závěr vliv), že pronajímateli později svědčí (nové) výpovědní důvody, s nimiž zákon spojuje nižší nároky na bytovou náhradu, resp. nespojuje nároky žádné.
Těmito hledisky se odvolací soud - podle obsahu odůvodnění rozsudku - neřídil.
Odvolací soud toliko konstatoval, že „došlo ke změně poměrů a žalovaný byt k bydlení neužívá\", aniž jakkoli zdůvodnil, proč je namístě stanovit podmínky jeho vyklizení nově. Lze-li usuzovat - z toho, že se ztotožnil se soudem prvního stupně - že tyto podmínky spočívají v samotné následné možnosti výpovědi podle §711 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pak jeho právní posouzení věci správné není, neboť ignoruje, že rozhodným (způsobilým) argumentem je ten, jenž vychází z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Jestliže změnou poměrů není změna právní úpravy, není přehlédnutelné ani to, že soudy dovolávané ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., ve znění účinném v době původního rozhodnutí, neznalo coby výpovědní důvod (spjatý toliko s povinností poskytnout přístřeší) neužívání bytu (bez závažných důvodů) „jen občas\"; avšak pouze takové „neužívání\" skutkově dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud pak nadto - ačkoli skutkovým zjištěním soudu prvního stupně přisvědčil - vycházel bez jakéhokoli vysvětlení z toho, že dovolatel byt k bydlení neužívá vůbec.
Jak soud prvního stupně tak soud odvolací sice právní posouzení věci založily na „změně poměrů\", nicméně jejich rozhodnutí tomu, že tuto okolnost vskutku braly v úvahu (a že odpovídající právní názor aplikovaly důsledně), nesvědčí. Jak se podává ze skutkových zjištění, která si pro rozhodnutí opatřily, postihují toliko - a výlučně - stav v době (probíhajícího) řízení, aniž bylo dokazování zaměřeno ke konfrontaci s poměry, jež zde byly v době původního rozhodnutí. Kupř. i závěr, že dovolatel bydlí - převážně - v domě rodičů manželky, nebyl specifikován co do časového určení počátku tohoto bydlení; z výpovědi svědkyně I. Š. se však podává, že manželství s dovolatelem uzavřela již v roce 1991, a že tedy existovalo již v době rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Stejně tak zůstalo opomenuto zjištění počátku dovolatelova podnikání, jež soudy pokládaly - ohledně povahy jeho bydlení ve sporném bytě - za rozhodující, neboť výpis ze živnostenského rejstříku z 9.8.1996 jej zjevně nedokládá, a odpověď na otázku, zda tato okolnost začala působit vskutku až po vydání původního rozhodnutí, odtud vyvodit nelze.
Důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně, jejž odvolací soud spatřoval v tom, že přístřeší není bytovou náhradou, neobstojí už proto, že (jak bylo řečeno v předchozím) bytovou náhradou, byť svého druhu, naopak je.
Právní závěry obou soudů jsou tedy nesprávné i v rovině jejich vlastní argumentace.
131
Zabývat se námitkami skutkovými je za této situace logicky nepřípadné resp. předčasné; jelikož sám dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně, je napadený rozsudek nesprávný, a Nejvyšší soud jej proto zrušil; poněvadž rozsudek soudu prvního stupně trpí stejnými vadami, zrušil též jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová