ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2484.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2484/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky F., s.r.o., proti odpůrci Ing. J. Ž., o povolení obnovy řízení, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 302/96, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 1999, č.j. 1 Cmo 265/98-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením uvedeným v záhlaví potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. prosince 1997, č.j. 52 Cm 302/96-10, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 Cmo 442/93; návrh shledal ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ a b/ ve spojení s §231 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), nedůvodným.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla navrhovatelka (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud tím, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na obnovu řízení zamítnut, jí znemožnil uvést důkazy a skutečnosti, které chtěla při vlastním řízení uplatnit. Další argumentace dovolatelky směřuje již jen ke konkrétním skutečnostem týkajícím se řízení, o jehož obnovu usiluje.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje především ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. O žádný z případů v tomto ustanovení zmíněných však ve věci nejde (a navrhovatelka se jich ani nedovolává). Použitelnost §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení. Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně o nepovolení) obnovy řízení podle §234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod číslem 61).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože zmatečnostní vady vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o.s.ř. nejsou v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení. Za „postup soudu v průběhu řízení\" je ovšem možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49).
Hodnotící úsudek odvolacího soudu projevený v dovoláním napadeném rozhodnutí (že odvolání proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, není důvodné), tudíž - ve světle výše řečeného - nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 4/2000 pod číslem 45).
Nelze přisvědčit ani námitce, že soud „znemožnil dovolateli uvést skutečnosti a důkazy, které tento chtěl uplatnit při řízení\". Odvolací soud, aniž prováděl dokazování, rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, což mu umožňoval zákon (srov. §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a důvody, pro které navrhovatelka obnovu řízení navrhla (tj. existenci skutečností a důkazů ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.), uplatnila v návrhu na obnovu řízení; prostor k jejich rozvedení, popřípadě doplnění měla i při jednání soudu prvního stupně dne 10. prosince 1997.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení; Nejvyšší soud je proto - aniž se mohl zabývat posuzováním jeho důvodnosti - jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatelce, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, zákon ukládá povinnost nahradit odpůrci náklady dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.); protože však odpůrci (podle obsahu spisu) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová