ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2679.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2679/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě S. H., zastoupené advokátem, a 2/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, PS 40, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 223/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6.4.1999, č.j. 40 Co 1129/98 - 114, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž byla první žalované uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, s výjimkou sokolovny č.p. 50, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud „změnil\" rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a uložil první žalované povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem (oproti soudu prvního stupně včetně sokolovny č.p. 50), zatímco (shodně se soudem prvního stupně) žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Dospěl především k závěru, že žalobkyně je osobou z restitučního nároku oprávněnou, a pasivní legitimace svědčí první žalované, jelikož ji nezpochybňuje ani okolnost její registrace až dne 30.1.1991. Co do restituce sokolovny č.p. 50 vycházel odvolací soud z toho, že - na rozdíl od jiných restitučních předpisů - stavební změny, k nimž došlo po odnětí věci, jsou významné jen potud, zda věc v jejich důsledku „zanikla či nikoli\". Rozhodným kritériem pak je, došlo-li ke zrušení dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží, a to se v daném případě nestalo. Z budovy původní sokolovny zůstaly tři obvodové zdi, dispoziční řešení cvičebního sálu se nezměnilo, nosná konstrukce čtvrté zdi zůstala zachována, a na místě původní přístavby klubovny byly dobudovány sociální zařízení, klubovny, kotelna a sklad. V důsledku toho, uzavřel odvolací soud, stavba původní sokolovny nezanikla, existuje dosud jako věc ve smyslu právním, a (provedené) přístavby z hlediska funkčního využití patří k věci hlavní.
První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež dle svého obsahu směřuje proti vyhovující části rozsudku odvolacího soudu, namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je - ve dvojím směru - nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Za prvé právním nástupcem zaniklého ČSTV se mohla stát pouze za předpokladu své registrace jako samostatného subjektu do 30.6.1990, a ten splněn není (tudíž není povinnou osobou, v čemž ji utvrzuje názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/97), a za druhé, co se týče sokolovny č.p. 50, odvolací soud přehlédl, že byla „zásadním způsobem přebudována\", neboť v prvcích dlouhodobé životnosti došlo k obměně ve více než 50% objemu, a rovněž dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží bylo narušeno vybouráním části čtvrté obvodové zdi, pročež „dnešní sokolovna není totožná se stavbou existující k rozhodnému datu\".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jestliže směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), čímž se omezuje pouze na ten výrok (jeho část) napadeného rozsudku, jímž byla první žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k sokolovně č.p. 50. Jinak, ve výroku o uložení téže povinnosti ohledně dalších označených nemovitosti, se totiž rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují, což je pro úvahu, zda jde o rozsudek měnící či potvrzující, rozhodující (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 47/1998 a 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedeném rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (potvrzený rozsudek je prvním a jediným rozsudkem soudu prvního stupně ve věci), ani podle §239 odst. 1, 2 o.s.ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil a není zde návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl). Ustanovení §237 o.s.ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá (vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a z obsahu spisu se nepodávají).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
V rozsahu přípustného dovolacího přezkumu - tj. ve vztahu k navrácení majetkových práv k sokolovně č. 50 - je dovolací soud s výjimkou vad řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny); jeho předmětem je tedy posouzení, zda jsou správné závěry odvolacího soudu, že i sokolovna č. 50 podléhá režimu restitučního navrácení, a že dovolatelka je osobou k němu povinnou, jestliže jako samostatná právnická osoba (sdružení) vznikla až po 30.6.1990.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor (principiálně) respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV) stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch první žalované zapsán u příslušného orgánu a že tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud zjevně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti účinně zpochybněny nebyly.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží její pozdější registrace (zdůrazněná soudem prvního stupně) proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).
To, že se před 30.6.1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci\", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat spíše ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem izolovaným, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn.
Správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Rovněž (druhá) námitka, že odvolací soud pochybil v posouzení nároku na navrácení majetkových práv k sokolovně č. 50, neobstojí.
Ustanovení §4 zákona č. 232/1991 Sb. stanoví, že majetková práva v rozsahu podle §1 se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody.
Dovolatelka se ve svém podání nedotkla výkladu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §4 zákona č. 232/1991 Sb., z nějž (jak se implicite podává z odůvodnění jeho rozsudku) vycházel odvolací soud při svém rozhodování, tedy že slovy „dle stavu ku dni 31.3.1948\" má zákon na mysli stav majetkových práv a nikoli fyzický stav věcí, jichž se tato práva týkají. Nenapadla ani právní názor, jejž výstižně vyjádřil odvolací soud a který sdílí i Nejvyšší soud (a konstantně jej vyjadřuje), že výsledky následné (po 31.3.1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické (stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva (jinak řečeno, že restituční žalobu lze zamítnout jen tehdy, je-li možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní stavba jako věc „ve smyslu práva\" zanikla, a namísto ní později vznikla věc nová).
V otázce vzniku stavby jako nemovité věci judikatura (zejména k zákonu č. 87/1991 Sb.) dovodila, že pro posouzení, kdy ke vzniku stavby dochází - nejde-li o některou z tzv. speciálních staveb, jako jsou např. stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod. - je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tím je stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; od tohoto okamžiku, kdy se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro ně veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke stavbě „přiroste\", stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku.
Obdobné platí při posuzování okamžiku zániku stavby; nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, obvykle při současném odstranění zdiva příček (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 4/1994, str. 124-127, ze dne 28.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93 /Právní rozhledy 3/1994, str. 98-101/, ze dne 31.1.1995, sp. zn. 3 Cz 57/92 /Právní rozhledy 7/1995, str. 281-284/, ze dne 25.4.1994, sp. zn. 3 Cdo 37/93, /Bulletin Vrchního soudu v Praze č. 20/1994/, a četné rozsudky Nejvyššího soudu, kupř. ze dne 30.9.1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, ze dne 24.2.2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98, a další).
Pokud při stavebních úpravách původní stavba nezanikla, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky §120 obč. zák., („přístavba\", „nadstavba\", „vestavba\"), se stává její součástí (je nevýznamné, dovozuje-li odvolací soud nepřesně, že jde o příslušenství), a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byly hrazeny a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny (včetně tzv. prvků dlouhodobé životnosti a změny stavebně technického charakteru) při „přístavbách\", právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, na trvání její existence coby věci v právním smyslu vliv nemá; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomto názoru se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v rozsudcích ze dne 17.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96 a ze dne 26.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97).
Argument změny „v prvcích dlouhodobé životnosti\", který uplatnila dovolatelka, je v daných souvislostech nepřiléhavý, jelikož - jak výstižně dovodil odvolací soud - patří do jiné oblasti restitučních právních vztahů, jež nepřipouští ani použití analogické. Podobné platí o tvrzení o částečném „vybourání\" čtvrté obvodové zdi, neboť - jak sama dovolatelka uvedla - sloužilo toliko k vybudování přístavby coby součásti původní věci (sokolovny).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro navrácení majetkových práv (žalobkyni) i k budově sokolovny č. 50, a že osobou povinnou je první žalovaná, je jeho rozsudek, jenž na něm spočívá, v mezích dovoláním založeného přezkumu ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správný, a Nejvyšší soud proto dovolání v této části zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 (zčásti §146 odst. 2, věty první, per analogiam) o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v.r.
předseda senátu