ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2711.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2711/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) města P., a B) městské části P., proti žalované TJ Sokol Ž., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 355/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 1999, č. j. 39 Co 375/98-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
každý částku 22.375,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 1999, č. j. 39 Co 375/98-155, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 5. srpna 1997, č. j. 12 C 355/93-103, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o určení, že vlastníkem ve výroku označených nemovitostí je žalobce A) a že žalovaná je na základě pravomocného rozhodnutí povinna trpět změnu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že platnost hospodářských smluv o převodu národního majetku č. 3/90 a 5/90, uzavřených dne 14. února 1990 (dále též jen „smlouvy“) mezi bývalým ONV P. a žalovanou se žalobkyním nepodařilo zpochybnit uplatněnými argumenty. Oproti soudu prvního stupně však měl za to, že i žalobkyně B) je aktivně věcně legitimována k podání žaloby na požadované určení.
Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevyrovnal s argumenty, jejichž prostřednictvím popírají přechod vlastnictví k nemovitostem, mnohé z těchto argumentů zcela ignoroval, vlastní věcnou argumentaci nahradil nezdůvodněným tvrzením a nakonec „v nemístném zájmu stručnosti“ se k doložení svého závěru odvolal na kritizované odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jemuž žalobci právě nedostatek argumentace a mylný závěr vytkli. Tento přístup mají žalobci za neslučitelný s principy prvního státu a žádají, aby se soud jejich věcí důkladně, svědomitě a odborně zabýval, jejich argumenty a námitky zvážil, zaujal k nim stanovisko a podle platného zákona rozhodl. Dále dovolatelé uvádějí, že ačkoli soud prvního stupně „zjistil“, že smlouvy byly uzavřeny 19. února 1990 mezi ONV - odborem výstavby P. a ČSTV ve prospěch jeho organizační složky TJ T. Ž. s účinností k 1. březnu 1990, že na základě usnesení ze 7. zasedání zastupitelstva města P. ze dne 27. června 1991 byly tyto pozemky (podle části II. statutu města P.) svěřeny městské části P. a ta na základě zasedání jejího obvodního zastupitelstva ze dne 20. června 1991 měla zájem část těchto pozemků dlouhodobě pronajmout nebo prodat a že podle výpisu z evidence nemovitostí z listopadu 1991 byla jako vlastník pozemků vedena TJ S. Ž., nevzal tyto zjevné nesrovnalosti na vědomí. Aniž by ji přešetřil, odmítl jako neopodstatněnou námitku dovolatelů, že smlouvy byly uzavřeny spekulativně (zřejmě bez vědomí, proti vůli žalobce A/) a konstatoval, že uzavření smluv nebylo ani nahodilým ani spěšně učiněným rozhodnutím.
Oba soudy rovněž přešly námitku, že bylo neslučitelné s platným zákonem, právně neúčinné a zřejmě spekulativní, pokud mimořádný sjezd ČSTV (jak vyplývá z listin delimitační komise) usnesením z 25. března 1990 určil, že vlastnictví nemovitostí v jeho socialistickém vlastnictví přejde okamžikem jejího vzniku registrací na v tu dobu ještě neexistující žalovanou a podle neexistujícího budoucího zákona č. 84/1990 Sb. (správně č. 83/1990 Sb.) z 27. března 1990, jenž nabyl účinnosti 1. května 1990. Přitom již samotná okolnost, že ČSTV bylo eventuálně dopředu známo, kdy vyjde a nabude účinnosti zmíněný zákon, takže mohl na základě tohoto poznatku učinit zmíněné rozhodnutí, byla důvodem k pochybnosti o legálnosti tohoto jednání, bez ohledu na to, že dotyčné listiny delimitační komise potvrzující převod vlastnictví a sloužící ke zdokumentování žádosti o vyznačení změny v evidenci nemovitostí byly vystaveny až 30. května 1991 (až do tohoto data nebyla žalovaná schopna důvod nabytí tohoto majetku oficiálně doložit).
Argument, že smlouvy jsou neplatné pro nedodržení zákonem stanovené podmínky společenského zájmu na bezúplatném převodu vlastnictví sporného národního majetku (ve smyslu §14 odst. 2 vyhlášky č. 119/1988 Sb. /dále též jen „vyhláška“/ a §25 hospodářského zákoníku /dále též jen „hosp. zák.“/) soud prvního stupně pominul zcela a odvolací soud pouze konstatoval, že vzhledem k důvodu převodu obsaženému ve smlouvách „nelze mít pohybnosti o tom, že bezplatnost převodu byla ve společenském zájmu“. Vzhledem k tomu, že ve smlouvách žádné důvody převodu nejsou uvedeny (respektive uvedené údaje žádné důvody nepředstavují), je toto strohé tvrzení neopodstatněné a nesprávné. Poněvadž předním společenským zájmem bylo a je dodržování zákonů, žalobci zdůrazňují, že zákon byl porušen již v tom, že bezúplatný převod byl podle článku V. a §25 hosp. zák. a podle §6d a §3 vyhlášky v rozporu se základní povinností převádějící organizace (starat se o to, aby se majetek v socialistickém vlastnictví stále rozmnožoval a chránit ho před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním), pokud by pro něj nebyly dány nějaké mimořádné, společensky závažné důvody. Žalovaná však nějaké důvody nikdy ani neudala a ani nedoložila, proto byl bezúplatný převod sporných pozemků bezdůvodný, protizákonný a podle §24 odst. 1 hosp. zák. neplatný.
Se stejnou nulovou intenzitou - pokračují dovolatelé - se soudy zabývaly jejich námitkou, že nebyly splněny podmínky převodu podle §14 odst. 8 písm. a/ až f/ vyhlášky. Přesto, že dovolatelé velmi podrobně a obšírně doložili, že tyto podmínky dodrženy nebyly, odvolací soud se k tomuto problému vůbec nevyjádřil a odkázal na „vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku“. Jelikož se soud prvního stupně tímto problémem nezabýval, je tento odkaz nedostatečný a nevhodný.
Odvolací soud konečně potvrdil i „jednoznačný závěr“ soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla vlastnictví k nemovitostem dnem registrace u Ministerstva vnitra, aniž se zabýval námitkou dovolatelů, že takové nabytí vlastnictví není legální. Ačkoli jde o ústřední problém celého sporu, po právní stránce zásadního významu, přešly jej oba soudy bez povšimnutí. Jejich závěr pak nemá oporu v zákoně, když v té době platný hospodářský zákoník připouštěl převod národního majetku nebo majetku v socialistickém vlastnictví zásadně a jedině hospodářskou smlouvou (§66 odst. 3 a §350 hosp. zák.). Oproti tomu „partikulární sukcese“ jako možnost převodu vlastnictví (která podle žalované a obou soudů prý našla výraz v rozhodnutí mimořádného sjezdu ČSTV z 25. března 1990 respektive jím ustavené Delimitační komise a jíž žalovaná nabytí vlastnictví na inkriminovaných nemovitostech zdůvodňovala) v žádné čs. právní normě výraz nenašla. Singulární sukcese (o níž mělo správně jít) měla zákonnou oporu pouze v ustanoveních §133 a §476 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ta však v daném případě jako důvod převodu majetku nebylo možné uplatnit. Ani hospodářský zákoník ani vyhláška formu převodu vlastnictví národního majetku či majetku v socialistickém vlastnictví sukcesí nepřipouštěly, takové převody byly dle §24 odst. 1 hosp. zák. neplatné a závěr odvolacího soudu je mylný. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, když odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého rozhodnutí nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (§239 odst. 2 o. s. ř.). Ani v dovolání samotném však dovolatelé neuvedli, v čem jde v tomto případě o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a v čem tedy z tohoto pohledu spatřují přípustnost dovolání. Dále upozorňuje, že u dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 o. s. ř., je dovolatelům k dispozici pouze dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a nikoli dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Problematičnost postoje dovolatelů tkví podle žalované již v tom, že napadený rozsudek považují za rozhodnutí, podle kterého soud určil, že žalovaná nabyla nemovitosti do vlastnictví; žaloba přitom zní na určení, že vlastníky nemovitostí jsou žalobci, takže z ryze teoretického hlediska nemůže být předmětem dokazování a právního posouzení to, zda vlastnicí nemovitostí je žalovaná. Z právních otázek, jejichž posouzení soudem dovolatelé zpochybňují, je relevantní otázka platnosti smluv (nikoli opakované tvrzení žalobců, že tyto byly uzavřeny spekulativně, což je jistě otázkou skutkovou) a dále otázka existence žalované jako subjektu práva. K oběma těmto otázkám se žalovaná již dříve vyjadřovala, takže popírá, že by právní závěry vyslovené dovolateli měly právní relevanci. Připustí-li Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nechť dovolání zamítne, jelikož odvoláním napadený rozsudek je správný.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 5. srpna 1997 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatelé výslovně odkazují. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpoklad včasného návrhu dovolatelů na vyslovení přípustnosti dovolání byl v dané věci (oproti mínění odvolacího soudu a žalované) naplněn, když dovolatelé tak učinili prostřednictvím telefaxu dne 22. března 1999 (srov. podání č.l. 151). Skutečnost, že toto podání nebylo to tří dnů doplněno předložením originálu, žádného významu nemá, jelikož nešlo o podání obsahující návrh ve věci samé (srov. §42 odst. 3 o. s. ř.). Žalované lze přisvědčit, že argumenty, jež dovolatelé snášejí na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jsou pro úvahy o přípustnosti dovolání bezcenné, jelikož tento dovolací důvod se pojí ze závěry skutkovými, jejichž prostřednictvím na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda z pohledu právních otázek vymezených v dovolání lze dovodit zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce. Z tohoto pohledu neshlédává právně významným řešení otázky účinků usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25. března 1990, na jehož základě měla vlastnictví k pozemkům nabýt žalovaná. Potud Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů nižších stupňů již rozsudkem uveřejněným pod číslem 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jak v tomto, tak v řadě dalších rozhodnutí neměl Nejvyšší soud usnesení, na jehož základě majetek přecházel na jednotlivé tělovýchovné jednoty, za rozporné se zákonem. Stejně tak Nejvyšší soud již mnohokráte vyslovil závěr, že určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce Československého svazu tělesné výchovy (v rozsahu majetku, který jí měl připadnout podle zmíněného usnesení z 25. března 1990) nepřekáží okolnost její registrace (až) po 30. červnu 1990, neboť předtím byla rovněž nositelkou způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), byť odvozené od Českého svazu tělesné výchovy, (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 192/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 62). V tomto rámci se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích přihlásil i k závěru, podle nějž určený majetek mohl platně přejít na tělovýchovnou jednotu (ve shodě s usnesením mimořádného sjezdu) dnem její registrace u Ministerstva vnitra.
Otázka, zda v konkrétním případě byl při uzavření hospodářských smluv naplněn požadavek společenského zájmu na převodu, pak svým významem nepřesahuje hranice tohoto sporu (její řešení není zobecnitelné na případy obdobné povahy) a z tohoto pohledu předpoklad přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje též. Obdobně to platí pro otázku, zda při označeném převodu byly splněny podmínky dle §14 odst. 8 písm. a/ až f/ vyhlášky.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalované vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady v intencích bodu 10., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) přiznané podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška”).
Tarifní hodnota, z níž Nejvyšší soud vyšel při určení výše odměny za vyjádření k dovolání, pak - podle §8 odst. 1 a §9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky - činí (ve shodě s tím, jak hodnotu nemovitostí vyčíslují sami účastníci - srov. č.l. 101 a 178) 67,649.800,-Kč, z čehož sazba mimosmluvní odměny činí (dle §7 vyhlášky) 44.675,- Kč. Společně s paušální náhradou ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), Nejvyšší soud přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 44.750,-Kč (jiné náklady dovolacího řízení žalované podle obsahu spisu nevznikly). K úhradě této částky zavázal každého z dovolatelů rovným dílem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Krčmář , v.r.
předseda senátu