ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2714.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2714/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce F. Š. proti žalovanému N., výrobnímu družstvu, o povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 10/98, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1999, č.j. 29 Co 468/99-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozhodnutí - s odkazem na ustanovení §230 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.") - potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. května 1999, č.j. 23 C 10/98-27, jímž byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 552/92.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátkou) včasným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl bez jednání, ačkoli věc posuzoval jinak než soud prvního stupně. Odvolací soud, argumentuje dovolatel, může bez jednání potvrdit usnesení soudu prvního stupně jen za předpokladu, že se ztotožní s jeho závěrem; jinak zbavuje účastníka možnosti zpochybnit důvod, pro který nebyl nárok shledán po právu, čímž porušuje právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Dále dovolatel polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů, týkajícími se důvodnosti a včasnosti návrhu na povolení obnovy řízení.
Žalované družstvo namítlo nepřípustnost dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.; o žádný z případů tam uvedených však v dané věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným a k nimž dovolací soud - je-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné zmatečnostní vady v dovolání uplatněny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro posouzení přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou dovolatelem namítanou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se tento postup projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází. Postupem soudu v „průběhu řízení" proto není vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49).
Potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu - v něm projeveným hodnotícím úsudkem, že návrh na obnovu řízení byl podán ve smyslu §230 odst. 1 o.s.ř. opožděně - tedy zmatečnost podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
Neopodstatněná je rovněž námitka spojující odnětí možnosti jednat před soudem s tím, že odvolací soud rozhodl, aniž nařídil jednání.
Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. jednání (u odvolacího soudu) není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Bylo-li tedy předmětem odvolacího přezkumu rozhodnutí mající formu usnesení, rozhodl odvolací soud, jenž neprováděl dokazování, bez jednání v souladu se zákonem. Je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu s občanským soudním řádem (který tudíž není „nesprávný"), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 222/99).
Argumentace dovolatele, směřující k výtce, že odvolací soud (zaujetím jiného právního názoru odůvodňujícího zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) mu znemožnil uplatnit relevantní námitky, je svým obsahem rekriminací z porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení. Takové pochybení - i kdyby skutečně v řízení nastalo - zmatečnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nezakládá; v daných souvislostech by mohlo jít jen o vadu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jejíž existence přípustnost dovolání nezpůsobuje.
Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení. Podle ustanovení §239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle §234 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit č.10, pod poř. č. 61).
Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených zákonných ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, stíhá ve smyslu §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení; protože však žalovanému náklady v dovolacího řízení nevznikly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová