ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2883.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2883/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně R., proti žalovanému J. L., o zaplacení 34.879,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 249/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.6.1999, č.j. 10 Co 445/99 - 59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že je pokládal za nepřípustné (§218 odst. 1 písm. c/, §202 odst. 1 o.s.ř.), neboť předpoklady pro jeho vydání stanovené ustanovením §153b odst. 1 o.s.ř. měl za splněné, a „žaloba obsahuje tvrzení o skutkových okolnostech sporu, jež jsou doloženy listinnými důkazy“.
Závěr, že odvolání je nepřípustné, kritizuje žalovaný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním tím, že odkazuje na obsah dřívějšího odvolání a návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 4 o.s.ř.). V odvolání, jak se podává ze spisu, namítal, že 1/ v rozhodné době již nebyl nájemcem nebytových prostor, s nimiž je spojen žalobkyní tvrzený závazek, 2/ podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny proto, že jednání, při kterém byl vynesen rozsudek pro zmeškání, zmeškal z omluvitelných důvodů (které uvedl v návrhu podle §153b odst. 4 o.s.ř.) a 3/ tvrzení, obsažená v žalobě, nepředstavovala dostatečný podklad pro právní závěr, který byl posléze rozsudkem pro zmeškání učiněn (v žalobě „především zcela chybí údaj o tom, kolik odpadu a v kolika případech měl být odvezen a likvidován, jaká byla cena za jednotku účtována, a zda cena byla předem dohodnuta“).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Argumentem nesprávnosti závěru o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání resp. že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci (jak je třeba chápat námitky pod bodem 2/ resp. 1/ a 3/ shora), vystihl dovolatel dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.
Podle ustanovení §202 odst. 1 o.s.ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo proto, že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se mýlí, jestliže nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, stanovených v §153b odst. 1 o.s.ř., ztotožňuje (viz námitka sub. 2/ shora) s podmínkami, za nichž lze vydaný rozsudek pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o.s.ř. zrušit.
Podle §153b odst. 4 o.s.ř. zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání; takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
Úprava návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů podle citovaného ustanovení předpokládá, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku (§153b odst. 1 a 3 o. s. ř.), že však na straně účastníka nastaly okolnosti, které mu zabránily se k jednání dostavit (ačkoliv to měl v úmyslu), případně svou neúčast předem řádně omluvit, a jež soudu v době vydání rozsudku objektivně nemohly být známy (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.8.1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 2/1997). V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání tedy soud není oprávněn zkoumat správnost závěru, že byly splněny předpoklady pro jeho vydání, neboť k tomu slouží řízení o odvolání.
Stejně tak v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů; jak plyne z předchozího, „omluvitelné důvody“ neúčasti při jednání nepatří mezi okolnosti, které jsou relevantní ve smyslu §202 odst. 1 o.s.ř., jmenovitě nejsou identifikovatelné s předpoklady pro jeho vydání (§153b odst. 1 o.s.ř.). Ostatně o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhoduje v prvním stupni soud, který rozsudek vydal, nikoli soud odvolací.
V důsledku toho ani v řízení o dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku pro zmeškání, nemá místo posuzování otázky, zda jsou zde omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání (shodně konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, jakož i v rozhodnutích jiných).
Námitka, že pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny předpoklady stanovené v §153b odst. 1 o.s.ř. (sub. 2/ shora), tedy neobstojí.
Co do námitky, že rozsudek pro zmeškání spočívá v nesprávném právním posouzení věci, konstatoval Nejvyšší soud mnohokrát, že jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Další „právní posouzení“ věci tkví v úvaze, zda na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (viz usnesení z dne 23.9.1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 44/2000, příp. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho je zjevné, že nemůže v této souvislosti obstát ani námitka (sub. 1/ shora), že v rozhodné době dovolatel nebyl nájemcem nebytových prostor, k nimž se váže v dané věci uplatněný nárok; nejde o „žalobní tvrzení, jež by stalo nesporným“, resp. jde o skutkové tvrzení, které samo o sobě - vzhledem k jiným skutkovým tvrzením, jež se nespornými stala - je pro posouzení správnosti právního posouzení věci nerozhodné. Podstatou rozsudku pro zmeškání je to, že k jeho vydání slouží výhradně skutková tvrzení obsažená v žalobě (jež se při zmeškání žalovaného pokládají za nesporná) a proto - žádná jiná. Argumenty, jež se v dovolání (stejně jako v odvolání) spojují s jejich zpochybněním, stejně jako skutková tvrzení nově uplatněná, jsou z hlediska možnosti rozsudek pro zmeškání účinně napadnout bezcenné.
Ohledně námitky sub. 3/ shora pak jde o to, jak plyne z předchozího výkladu, zda na základě žalobních tvrzení, obsažených v žalobě, bylo možné přiznat plnění, kterého se žalobce domáhal.
Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání neumožňují (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žaloba obsahuje tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o odvozu a likvidaci pevného domovního odpadu (v níž se žalobce zavázal zajistit vyprazdňování sběrných nádob a žalovaný převzal závazek uhradit cenu za tyto činnosti na základě předložené faktury s čtrnáctidenní splatností), že žalobce odstraňování odpadu zajistil a vyúčtoval úhradu v uvedených výších „podle dohodnuté specifikace“ čtyřmi fakturami s určenými dobami splatnosti, a že žalovaný faktury navzdory upomínkám neuhradil.
Za nesporná (ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř.) se tedy v důsledku dovolatelovy kvalifikované neúčasti při jednání pokládají tvrzení o jeho závazku k peněžnímu plnění, jeho důvodu i výši, jakož i splatnosti. Jestliže na tomto skutkovém základě bylo o žalobě rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, nesprávnost právního posouzení - ve vyloženém smyslu §202 odst. 1 o.s.ř. - vytýkat nelze. Namítaný nedostatek uvedení (v žalobě) „kolik odpadu a v kolika případech měl vlastně žalobce odvést a zlikvidovat, jaká byla cena za jednotku plnění účtována, a zda cena byla předem dohodnuta“, je vzhledem k těm skutkovým tvrzením žaloby, jež se stala nespornými, již zjevně nerozhodný.
Z toho plyne, že námitka sub. 3/ shora není důvodná rovněž.
Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se tedy dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; usnesení odvolacího soudu je ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správné, a Nejvyšší soud proto podle téhož ustanovení dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Soud zváží, zda za součást dovolacích nákladů pokládat zaplacený soudní poplatek z dovolání, jestliže usnesení, proti němuž dovolání směřovalo, je rozhodnutím jen procesní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.7.1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné pod č. 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu