ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2936.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2936/99-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. D., bytem XY, proti žalovanému P. D., bytem XY, o výživném manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 221/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 1999, č.j. 39 Co 318,319/99 - 33, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 1999, č.j. 39 Co 318,319/99 - 33, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. prosince 1998, č.j. 8 C 221/98-21, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. února 1999, č.j. 8 C 221/98-28, uložil žalovanému zaplatit na výživu žalobkyně za dobu od 15. června do 26. srpna 1998 do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.122,-Kč a na náhradě nákladů řízení částku 5.375,-Kč. Rovněž jej zavázal zaplatit státu na soudním poplatku částku 500,-Kč.
Městský soud v Praze pak - odkazuje na ustanovení §43, §205 odst. 1 a §211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”) - ve výroku označeným usnesením řízení o odvolání žalovaného zastavil, když uzavřel, že ten ani přes výzvu soudu prvního stupně (usnesením ze dne 14. dubna 1999) odvolání nedoplnil, přičemž vady odvolání brání jeho věcnému vyřízení.
Žalovaný (zastoupen advokátkou) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že odvolání sice doplnil (na základě usnesení soudu prvního stupně doručeného mu 19. května 1999) až 17. června (faxovým podáním, jehož originál došel soudu prvního stupně 18. června 1999), takže bylo k dispozici v době, kdy soud prvního stupně spis zasílal odvolacímu soudu. Odvolací soud však zjevně toto jeho podání neměl k dispozici při vydání napadeného usnesení. Tvrzení obsažené v usnesení - o tom, že na výzvu ve stanovené lhůtě ani později nereagoval - se tedy nezakládá na pravdě a celá věc vznikla pochybením soudu prvního stupně, který odvolací pomůcky nezaslal řádně odvolacímu soudu. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné dle §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatel, ač zastoupen advokátkou, dovolací tvrzení výslovně nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce (námitkou procesního pochybení soudu prvního stupně jež vedlo k vydání napadeného usnesení) však lze jeho argumenty podřadit dovolacímu důvodu dle 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož další vady řízení nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se nejvyšší soud otázkou, zda řízení je postiženo vadou namítanou dovolatelem.
Podle §209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno opožděně nebo tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením ze dne 14. dubna 1999, č.j. 8 C 221/98 - 28 (nyní č.l. 29), doručeným zástupkyni žalovaného 19. května 1999 (srov. doručenku u č.l. 29 p.v.) soud prvního stupně vyzval žalovaného, aby do pěti dnů od doručení usnesení odstranil vady odvolání spočívající v tom, že z něj není patrno, které výroky rozsudku jsou odvoláním napadeny, v čem žalovaný spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu ani čeho se odvoláním domáhá, a poučil jej, že jinak odvolací soud odvolací řízení zastaví. Podle předkládací zprávy (č.l. 31) pak byl spisový materiál dne 14. června 1999 odeslán odvolacímu soudu, jemuž došel 17. června 1999. Součástí spisu však ke dni vydání napadeného usnesení nebylo faxové podání žalovaného ze dne 17. června 1999, ani jeho originál došlý soudu prvního stupně 18. června 1999 (srov. č.l. 35-37), kterým žalovaný odvolání odůvodnil.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1720/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 47, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž jestliže odvolací soud zastavil odvolací řízení podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., aniž mu soud prvního stupně předložil účastníkem včas podané doplnění odvolání, je řízení postiženo zmatečnostní vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde, jelikož ze spisového materiálu se podává, že doplnění odvolání došlo soudu prvního stupně nejen po uplynutí lhůty určené ve výzvě soudu prvního stupně (což potvrzuje i sám dovolatel), nýbrž i poté, co věc byla předložena (14. června 1999) - v intencích §209 o. s. ř. - odvolacímu soudu. S přihlédnutím k dikci §209 o. s. ř. je přitom věcí odvolatele, aby v případě, kdy vlastní liknavostí zmešká určenou soudcovskou lhůtu k doplnění odvolání, u vědomí rizik, jež z nedbalého plnění procesních povinností pro něj plynou a o nichž byl ve výzvě soudu prvního stupně řádně poučen, zaslal podání, jež činí po stanovené lhůtě, přímo odvolacímu soudu. V takové situaci totiž má a musí předpokládat (zvláště je-li zastoupen advokátem), že právě u odvolacího soudu se již bude veškerý spisový materiál nalézat (srov. opět §209, větu druhou, o. s. ř.).
Nicméně, bez zřetele k tomu, že k neúplnosti spisového materiálu, z nějž při rozhodnutí vyšel odvolací soud, přispěl svým postupem značnou měrou sám odvolatel, zůstává faktem, že v době od 17. června (respektive 18. června) 1999, kdy soudu prvního stupně došlo doplňující podání odvolatele, do 30. června 1999, kdy odvolací soud řízení o odvolání zastavil, měl soud prvního stupně dostatečný časový prostor k předložení označeného podání odvolacímu soudu. Jestliže tak přesto neučinil (z podacího razítka na faxovém podání plyne, že odvolacímu soudu došlo až 21. července 1999), pak jeho postup vedl k tomu, že řízení před odvolacím soudem je vskutku zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.
Dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Za součást těchto nákladů ovšem nebude lze míti zaplacený soudní poplatek z dovolání (č.l. 41 p.v.), jelikož usnesení, jímž se zastavuje odvolací řízení, je rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/ stanoviska), takže uhrazený poplatek bude muset být dovolateli vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu