ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2939.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2939/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. L. proti žalovanému A., spol. s r. o., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 6/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. srpna 2000, č. j. 15 Co 404/2000-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. 2. 2000, č. j. 8 C 6/98-65, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost \"vyklidit a vyklizené předat navrhovatelce nebytové prostory patřící k domu č. p. 272 v O. na ulici H. 14, nacházející se ve III. poschodí objektu a sestávající ze dvou místností o celkové výměře 53, 6 m2, v nichž se nachází kanceláře odpůrce, do 15-ti dnů od právní moci rozsudku\" (odstavec I.); současně rozhodl o nákladech řízení (odstavec II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 8. 2000, č. j. 15 Co 404/2000-95, rozsudek okresního soudu v odstavci I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost k vyklizení potvrdil s tím, že žalovaný je povinen do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit \"nebytové prostory nacházející se ve III. poschodí domu č. p. 272 v O. na ul. H. 14, a to kancelář č. 3 o výměře 33, 8 m2 a kancelář č. 4 o výměře 19, 8 m 2, celkem o výměře 53, 6 m2\" (dále \"předmětné nebytové prostory\"); dále rozhodl, že se rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku mění tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Dalším výrokem svého rozsudku zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání k řešení otázky \"platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor v případě, kdy předchozí souhlas příslušného orgánu k jejich pronájmu byl udělen dodatečně a označen jako předchozí\".
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze dne 1. 4. 1993 uzavřená žalovaným s právním předchůdcem žalobkyně (A. L.) je dle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. ve spojení s §37 obč. zák. absolutně neplatná pro neurčitost, když v ní není dostatečně určitě specifikován předmět nájmu (v nemovitosti se přitom nachází více nebytových prostor), pronajaté prostory byly označeny pouze výměrami, nebylo uvedeno číslo podlaží ani číslo kanceláří, případně jiné podrobnější označení, a nebyl ani dostatečně vyjádřen účel nájmu (toliko bylo obecně konstatováno, že se pronajímají za účelem podnikání). Konstatoval, že k uvedenému důvodu absolutní neplatnosti nájemní smlouvy přihlíží soud z úřední povinnosti, i když nebyla žádným z účastníků namítána. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvod neplatnosti nájemní smlouvy dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu, když dovodil, že předmětné nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, a že se žalobkyně, vlastnice domu, v němž se tyto prostory nacházejí, právem domáhá ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 2 obč. zák.; na základě toho (v souladu s upřesněním žalobního petitu v odvolacím řízení, týkajícím se specifikace nebytových prostor) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti k vyklizení potvrdil. Pokud se pak žalobkyně domáhala též uložení povinnosti žalovanému nebytové prostory \"vyklizené předat\", odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl, když dovodil, že takováto povinnost nevyplývá ze žádného právního předpisu ani z nájemní smlouvy. K zamítnutí návrhu na připuštění dovolání uvedl, že na řešení otázky, pro kterou žalovaný uvedený návrh učinil, právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívalo, a že jde navíc o otázku stávající judikaturou již vyřešenou.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný, zastoupen advokátem, včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením §238 odst. 1 písm. a) a §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že pochybil ve svém závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 1993, učiněném na základě (nesprávného) zjištění, že v ní není dostatečně určitě specifikován předmět a účel nájmu; k uvedenému závěru dospěl přesto, že žádná ze stran platnost smlouvy z tohoto hlediska nezpochybňovala (žalobkyně tak učinila účelově až po zahájení řízení). Poukazuje na to, že mezi smluvními stranami nebylo po dobu trvání nájemního vztahu nejmenších pochybností o sjednaném předmětu a účelu nájmu, čemuž odpovídá i obsah žaloby a korespondence před jejím podáním mezi účastníky vedená. Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, i pokud dovodil, že platnost dané nájemní smlouvy nebyla podmíněna předchozím souhlasem orgánu obce, a dovozuje, že takovýto souhlas nutný byl. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření argumentovala proti přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. z hlediska žalovaným navržené právní otázky a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. srpna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\".
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nelze ani opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jak se mylně domnívá dovolatel). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999, pod pořadovými čísly 47 a 28).
Napadený rozsudek se ve výroku o uložení povinnosti k vyklizení shoduje s rozsudkem soudu prvního stupně, takže tento výrok má charakter rozsudku potvrzujícího (byť jsou v něm nebytové prostory, které mají být vyklizeny, označeny tak, jak to odpovídá žalobnímu petitu, upřesněnému v odvolacím řízení).
Měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé toliko ve výroku, jímž byla (na rozdíl od výroku rozsudku soudu prvního stupně) zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti \"vyklizené nebytové prostory předat\". Ani proti tomuto výroku však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998, pod pořadovým číslem 28, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98). Protože měnící výrok rozsudku odvolacího soudu - v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně - je pro žalovaného příznivější (žaloba byla v tomto rozsahu vůči němu zamítnuta), nevedlo by odstranění (zrušení) tohoto výroku ke stavu pro žalovaného příznivějšímu; potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím způsobena žalovanému žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v odvolacím řízení.
Přípustnost dovolání v dané věci nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovaným (dovolatelem) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je třeba se od stávající judikatury odchýlit.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také žalovaný dovolání (mimo jiné) zdůvodnil.
Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. zásadní význam, je třeba v dané věci - s přihlédnutím k vymezení právní otázky v návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání a ve výroku potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jakož i vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§242 ost. 3 věta druhá o. s. ř.) - spojovat jen s takto vymezenou právní otázkou, jejíž řešení žalovaný v dovolání zpochybnil.
V dané věci žalovaný při odvolacím jednání navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání, a to pro posouzení otázky \"platnosti nájemního vztahu v případě, že souhlas příslušného orgánu k uzavření nájemní smlouvy byl udělen dodatečně, přičemž byl označen jako předchozí\". Odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh na připuštění dovolání pro takto vymezenou právní otázku zamítl.
Na posouzení této právní otázky, kterou dovolatel učinil předmětem dovolacího přezkumu, však rozsudek odvolacího soudu zjevně nespočívá, neboť vychází (toliko) ze závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřeli účastníci sporu (resp. žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně), je absolutně neplatná pro neurčitost vymezení předmětu a účelu nájmu (§3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu, §37 obč. zák.). Již z tohoto důvodu ji nelze tudíž shledat zásadně právně významnou z hlediska §239 odst. 2 o.s.ř.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. otázka platnosti předmětné nájemní smlouvy, je pak mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu proto, že ve vztahu k ní dovolatel návrh podle §239 odst. 2 o.s.ř neučinil. Není tak splněna podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, jelikož takového návrhu nebylo.
Pokud jde o dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) resp. b) o. s. ř., tyto nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. založit.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny z jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500,- Kč a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. listopadu 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu