ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.3062.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 3062/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce F. L. proti žalované T., a. s., o povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 279/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, č.j. 28 Co 408/2000-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. září 2000, č.j. 28 Co 408/2000-60, krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. února 2000, č.j. 6 C 279/99-19, jímž byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 42/92. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že návrh na obnovu řízení byl podán po lhůtě stanovené v §230 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), a že důvody obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. dány nejsou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátkou) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a důvody spatřuje v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ (řízení je postiženo jinou než v §237 uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. c/ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a písm. d/ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř. Konkrétně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil v odvolání, a že při rozhodování vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci (v rozporu s §120 o.s.ř. vůbec nezjišťoval okolnosti pro posouzení věci rozhodné). Soudům obou stupňů dále vytýká, že se nezabývaly stávajícími skutečnými vlastnickými vztahy ke sporné nemovitosti, v jejichž světle by se jím předložené rozhodnutí správního orgánu ze dne 28. ledna 1960 jevilo jako důkaz zásadního významu. Žalobce se rovněž domnívá, že podal návrh na povolení obnovy v zákonem stanovené lhůtě, tj. ihned poté, co předmětné správní rozhodnutí získal.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. září 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje §237, §238a a §239 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a ze spisu neplývají.
V posuzované věci nelze přípustnost dovolání dovodit ani z ustanovení §238a o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. měnícím (nýbrž potvrzujícím) a nelze ho podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných pod písmeny b/ až f/ uvedeného ustanovení.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., jež dopadají pouze na usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé (a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud /odstavec 1/, tak v případě, posuzuje-li ji /za podmínek stanovených v odstavci druhém/ soud dovolací). „Věcí samou\" se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou žalobou uplatněný nárok, o němž má být v příslušném řízení meritorně rozhodnuto (srov. §79 odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutím ve věci samé je pak pouze takové rozhodnutí (usnesení), kterým je toto mezi stranami sporné právo řešeno. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o které již bylo rozhodnuto (tj. v posuzovaném případě nárok na vydání věcí, o kterém bylo původně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 42/92). Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 10/1998, pod pořadovým číslem 61).
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat správností napadeného rozhodnutí z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1a §146 odst. 2 větou první (per analogiam) o.s.ř.; žalobce, který podáním nepřípustného dovolání procesně zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu