ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.345.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 345/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České obce sokolské, proti žalovanému Sportovnímu klubu S., o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 266/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15.2.1996, č. j. 12 Co 683/95-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozsudek zrušil soud dovolací, „změnil\" zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni ve výroku specifikované nemovitosti, (opětovně) zamítl. Měl za to, že žalobkyni sice svědčí podmínky, které uvedené zákony pro uplatnění restitučního nároku stanovily (především je oprávněnou osobou), žalovaný však není osobou k navrácení majetkových práv povinnou. Pasivní legitimace podle jeho názoru svědčí Českému svazu tělesné výchovy, který sporné nemovitosti vlastní, jelikož dřívější dohoda o převodu majetkových práv na žalovaného je vzhledem k §2a zákona č. 247/1991 Sb. neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (za niž jedná pověřený člen s právnickým vzděláním) včasné dovolání. Dovozuje v něm naopak, že žalovaný „nepochybně\" pasivně legitimován k navrácení majetkových práv je, jelikož není pochyb, že v době podání příslušné výzvy, jakož i žaloby, měl dotčené nemovitosti v držení. Namítla, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s rozhodnutím uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1996 a s právními názory, jež ve své rozhodovací praxi uplatňuje Nejvyšší soud.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti všem rozhodnutím odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2/), dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Ačkoli odvolací soud ve výroku uvedl, že se rozsudek okresního soudu „mění\", nevyplývá přípustnost dovolání ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností se nerozumí pouhé rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Měřeno z těchto (obsahových) hledisek rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím; odvolací soud totiž dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobě o navrácení majetkových práv vyhovět nelze. „Změna\" rozsudku soudu prvního stupně je výrazem než toho, že v odvolacím řízení byla žaloba změněna; oproti žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv bylo navrženo (z hlediska restitučních předpisů rovnocenně), aby žalovaná sporné nemovitosti vydala.
Ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř., jež se týká rozsudků potvrzujících, není k založení přípustnosti dovolání rovněž použitelné, jelikož odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem podle tohoto ustanovení nevyslovil, resp. není zde návrhu účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl. Totéž platí o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, jenž by následně rozhodl jinak proto, že byl vázán tehdy vysloveným právním názorem odvolacího soudu.
Dovolání, které není přípustné, nemohl Nejvyšší soud než podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalovanému, který by ve smyslu těchto ustanovení měl právo na jejich náhradu, však v tomto stadiu řízení (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu