ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.569.99.1
sp. zn. 20 Cdo 569/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H. proti žalované O., a.s., (D. O. v O.), o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 256/94, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.11.1997, č.j. 16 Co 333/97 - 124, takto:
I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.6.1997, č.j. 19 C 256/94-101, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.11.1997, č.j. 16 Co 333/97-124, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 23.625,- Kč, a ohledně 57.975,- Kč žalobu o náhradu škody zamítl.
Odvolací soud odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že žalobce vzal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, v němž uvedl, že však směřuje "především" proti rozsudku soudu prvního stupně; soudu prvního stupně pak vytkl, že věc nesprávně právně posoudil. To, že odvolání proti jeho rozsudku vzal zpět, dovolatel vysvětlil tím, že jednal zkratkovitě, ve velkém psychickém rozrušení, způsobeném těžkou nemocí vnučky a únavnou cestou k odvolacímu soudu. Své jednání si neumí racionálně vysvětlit, a proto, "když si uvědomil, co se stalo", podal dovolání, jímž se domáhá, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího, plyne, že jím nelze napadnout - oproti tomu - rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž odvolání, pokud to zákon nevylučuje (ustanovení §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto - k projednání (naopak) dovolání (proti takovému rozhodnutí) - neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Tím, že žalobce "dovolání" přesto podal, uvedenou podmínku dovolacího řízení pominul. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o "dovolání", které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 a §243c o.s.ř. zastavil.
Směřuje-li dovolání i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení zastaveno, je přípustné (§238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), ale není důvodné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby tato ochrana byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby v jeho rámci odvolací soud jím napadené rozhodnutí přezkoumal.
Bez věcného projednání odvolání však odvolací soud odvolací řízení zastaví, jestliže ten, kdo je podal (jeho procesní nástupce), je vzal zpět; vzal - li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu (§207 odst. 2 o.s.ř.).
Úkon účastníka řízení soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Obsahové náležitosti zpětvzetí odvolání, jež předjímá §207 odst. 2 o.s.ř., občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 1 Cz 56/69, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/1970), že vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby dříve napadené rozhodnutí (soudu prvního stupně) bylo podrobeno přezkumu. Jinak řečeno, zpětvzetím odvolání dává účastník najevo, že nežádá, aby odvolání bylo projednáno, resp. aby se jím odvolací soud věcně zabýval.
Z pojmu a povahy procesních úkonů vyplývá, že v sobě zahrnují jistý, zpravidla výslovně vyjádřený projev vůle. Všeobecnou podmínkou procesního úkonu tudíž je, aby zde vůbec byla vůle určitý projev učinit; tam, kde tato vůle není (například při fyzickém donucení) nebo kde zákon jisté osobě způsobilost k projevu vůle odpírá, není ani procesního úkonu. Jiná je však otázka, je-li způsobilost takového úkonu vyvolat procesní následky závislá na tom, zda se vůle úkonem projevená shoduje se skutečnou vůlí jednající osoby, resp. zda je procesní úkon účinný i tehdy, jestliže se projevená vůle se skutečnou vůlí jednajícího neshoduje.
Procesní úkony jsou projevy vůle účastníků, jejichž adresátem je soud, a jež se týkají okolností, významných pro průběh a vedení soudního řízení. Jelikož k organizaci řízení je povolán soud, nenastávají účinky procesních úkonů účastníků zpravidla samy o sobě, ale až v souvislosti s těmi procesními projevy, kterými na ně soud reaguje. Procesní reakce soudu se proto logicky může vztahovat jen k tomu, co účastník objektivně vyjádřil; nikoli k tomu, co projevit toliko zamýšlel. Každý procesní úkon je tedy vždy nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani vnitřní rozpor mezi tím, co účastník zamýšlel, a tím, co skutečně (navenek) projevil, nezbavuje procesní úkon, který byl učiněn, účinků, jež s ním procesní právo spojuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, a rozsudek téhož soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 1430/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 69/1997 a č. 81/1998).
Jestliže dovolatel při odvolacím jednání dne 11.11.1997 učinil prohlášení (zanesené do protokolu), že "za tohoto stavu" (který se při jednání ustavil) bere své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět (a specifikoval své nároky na náhradu nákladů odvolacího řízení), vyvodil z toho odvolací soud důsledky ve smyslu citovaného §207 odst. 2 o.s.ř. právem, neboť jednoznačně a bez pochybností navenek vyjádřil, že nadále nežádá, aby jeho odvolání bylo věcně projednáno.
Proti předpokladu, že procesní úkon dovolatele byl výslovný, jednoznačný (bezpodmínečný) a nevzbuzoval pochybnosti o jeho vnějšně projeveném obsahu, ostatně ani dovolatelovy námitky nesměřují; těžiště jeho námitky, uvedené v dovolání, spočívá - toliko - ve vylíčení vnitřních (psychických) poměrů, v nichž ku zpětvzetí odvolání přistoupil.
Ta je však v sledovaných souvislostech, jak plyne z toho, co bylo výše uvedeno, nerozhodná. Relevantní je jen hledisko objektivní, jak byl procesní úkon projeven navenek, a nikoliv (dodatečné) sdělení (zvláštního) subjektivního stavu, který na projev jednajícího mohl mít (určitý) vliv. Jím dovolatel uplatnil argument ještě slabší než ten, jenž byl odmítnut v předchozím, neboť okolnost, že v okamžiku, kdy posuzovaný úkon učinil, vůli odvolání vzít zpět skutečně měl, nepopírá. Netvrdí tedy, že jeho projev byl rozporný s vůlí, ale toliko to, že tehdejší vůli (posléze) neshledal za adekvátní vlastnímu procesnímu zájmu. Tvrzení, že se takto projevila okolnost "psychického rozrušení", způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že došlo k řádnému zpětvzetí odvolání, tedy zjevně není.
V důsledku toho je namístě závěr, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit ani správnost rozhodnutí, jímž na tomto základě odvolací soud odvolací řízení podle §207 odst. 2 o.s.ř. zastavil.
Usnesení odvolacího soudu je ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správné, a podle téhož ustanovení proto Nejvyšší soud dovolání proti němu zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (zčásti podle §146 odst. 2, věty první); žalované, jež by měla na jejich úhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení podle obsahu spisu prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová