ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.575.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 575/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České obce sokolské, se sídlem v Praze - Malé Straně, Újezd č. 450, proti žalované Tělovýchovné jednotě O., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 439/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2000, č. j. 38 Co 58/98 - 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. a žalované uložil vydat žalobkyni nemovitosti, které ve výroku označil. Ztotožnil se s jeho závěry, že žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony pro úspěšné uplatnění nároku stanovily, a žalovaná (v jejíž prospěch jsou sporné nemovitosti nyní zapsány v katastru nemovitostí) coby nástupce zaniklého ČSTV (na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990) je osobou k jejich vydání povinnou. Na námitku, že sporné nemovitosti nebyly v žalobním petitu dostatečně identifikovány, odvolací soud odpověděl míněním, že přesto z obsahu žaloby zřetelně vyplývá, o které nemovitosti jde. Návrhu, aby připustil dovolání, nevyhověl, neboť otázky, jejichž posouzení žalovaná žádala otevřít dovolacímu přezkumu, za zásadně významné po stránce právní neshledal.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo je v dané věci subjektem k navrácení majetkových práv povinným. Vznikla-li tělovýchovná jednota jako právní subjekt až ke dni 25. 6. 1991, nemohla se podle jejího názoru (a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998 sp. zn. II ÚS 19/97) stát právním nástupcem zaniklého ČSTV, a za povinnou osobu je třeba mít Český svaz tělesné výchovy, proti němuž byla žaloba dříve vzata zpět. Oba soudy též pochybily, uvedla dovolatelka, jestliže žalobkyni přiznaly právo i k domu čp. 325 - sokolovně na pozemku parc. č. 394 v kat. území O., neboť nárok na její vydání uplatnila až v doplnění žaloby, po marném uplynutí lhůty stanovené v §3 zákona č. 232/1991 Sb., a ta je lhůtou propadnou.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto, dovozujíc, že je nedůvodné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Rovněž z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím ale potvrzujícím.
Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, které upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; jeho dřívější rozhodnutí totiž nezrušil soud odvolací ale dovolací, a jeho právním názorem byl také vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147/1998).
Jelikož odvolací soud přípustnost dovolání svým rozhodnutím nezaložil (§239 odst. 1), zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle ustanovení §239 odst. 2.
Při odvolacím jednání žalovaná navrhla, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání, a to pro posouzení dvou otázek; zda může být povinnou osobou tělovýchovná jednota, která vznikla (byla registrována) po 30. 6. 1990, a zda lhůta vymezená v §3 zákona č. 232/1991 Sb. je lhůtou prekluzívní.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným.
Otázkou objektivně otevřenou přezkumu, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka také napadla (a o jejíž význam po právní stránce jde), je posouzení důsledků její pozdější registrace jakožto občanského sdružení (po 30. 6. 1990) pro určení právního nástupce zaniklého ČSTV (a tím pro určení osoby k navrácení odňatých majetkových práv povinné); oproti názoru, z něhož implicite vycházel odvolací soud, dovolatelka dovozuje, že byla-li registrována až 25. 6. 1991, je její právní nástupnictví Československého svazu tělesné výchovy vyloučeno.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle §239 odst. 2 o. s. ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
Tyto znaky napadené rozhodnutí zjevně nenese; právní posouzení vymezené právní otázky, jež podal odvolací soud, je totiž v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v obdobných věcech uplatňuje konstantně.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím.
Určení tělovýchovné jednoty (první žalované) jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30. 6. 1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21. 6. 1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od žalované - před 30. 6. 1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československé svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, jestliže zůstává neobjasněno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu\" výslovně vyloučilo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění publikovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30. 6. 1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 19/97 (jehož se žalovaná dovolávala), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.
Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.
Pro otázku důsledků pozdější registrace dovolatelky tedy napadené rozhodnutí za zásadně významné (po stránce právní) považovat - z hlediska vyložených kriterií - nelze, a proto ve vztahu k ní nelze ani mít za splněnou podmínku, již vyžaduje §239 odst. 2 o. s. ř., aby dovolání bylo přípustné.
Za zvláštních okolností je dovolání věcně neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu též v případě, že (právní) otázky objektivně otevřené přezkumu (kterými dovolatel odůvodnil návrh, aby dovolání bylo připuštěno) dovolatel poté v dovolání nenapadl či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil správnost závěrů nikoli právních ale skutkových). Nelze-li se totiž pro vázanost (jiným) uplatněným dovolacím důvodem zabývat otázkou přezkumu naopak způsobilou, není ani (tím spíše) k čemu - rozumí se tím ke které právní otázce - vztáhnout úvahu, zda má rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst.2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a pro přípustnost dovolání potřebný pozitivní závěr, že rozsudek právně významný je, proto dovodit nelze.
Tyto závěry, jež Nejvyšší soud aplikuje standardně, se uplatní i v dané věci. Z podaného výkladu totiž plyne, že druhá námitka, kterou dovolatelka uplatnila v dovolání, spočívá právě mimo objektivní hranice možného dovolacího přezkumu, a tím je pro tento přezkum bezcenná.
Ve vztahu k ní podmínka, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, není splněna proto, že takový návrh nebyl vůbec učiněn. Zatímco návrh, který přednesla při odvolacím jednání, sledoval posouzení otázky, zda lhůta podle §3 (odst. 2) zákona č. 232/1991 Sb. je lhůtou prekluzívní (čemuž odvolací soud přisvědčil), v dovolání dovolatelka vznesla námitku jinou, reflektující tvrzené pochybení plynoucí z toho, jak soudy naložily s neúplným (nepřesným) označením požadovaných nemovitostí v žalobě (podle jejího názoru doplnění žalobního petitu po uplynutí prekluzívní lhůty mělo být spojováno s účinky toliko procesními nikoli hmotněprávními).
Ani v této části tudíž dovolání není (podle §239 odst. 2 o. s. ř.) přípustné.
Námitkou, že nebyla označena v souladu s názvem, pod nímž byla registrována, jež je podřaditelná dovolacímu důvodu dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., by se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné, a ten splněn není.
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř.; žalobkyni, jež by ve smyslu těchto ustanovení měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu