ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.690.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 690/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně D. tělocvičné jednoty, proti žalované Tělovýchovné jednotě P. P., o uzavření dohody o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 100/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2000, č.j. 19 Co 369/2000 - 185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co jeho dva předchozí rozsudky, jimiž změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o navrácení majetkových práv vycházející z restitučních zákonů č. 173/1190 Sb. a č. 247/1991 Sb. zamítl) rozsudek změnil jen ohledně „nemovitosti č.p. 1802 zast. pl.\" a žalobu v této části zamítl, zatímco jinak jej ve věci samé potvrdil.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, v němž namítla, že nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právní posouzení věci, neboť byla nesprávně posouzena otázka „řádného a včasného uplatnění výzvy k navrácení majetkových práv\".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze. Z ustanovení §238 odst.1 písm. a/ přípustnost dovolání rovněž nevyplývá, jelikož napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn (ale potvrzen), a nezakládá ji ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, neboť není splněna podmínka, aby byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým (tento soud) rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším. Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1., a proto zbývá posoudit přípustnost dovolání již toliko z hlediska ustanovení §239 odst. 2, na nějž se žalovaná s odkazem na svůj návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ze dne 21.5.1997 výslovně odvolala.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ze spisu se podává, že žalovaná při jednání odvolacího soudu dne 21.5.1997 do protokolu učinila návrh, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání, přičemž za otázky mající po právní stránce zásadní význam pokládala „pasivní legitimaci odpůrce, problematiku řádnosti a včasnosti výzvy k vydání nemovitosti a stejně tak otázku totožnosti nemovitostí, které jsou předmětem řízení\". Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 21.5.1997, č.j. 19 Co 505/96 - 121, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Nejvyšší soud - k dovolání žalobkyně - jej však rozsudkem ze dne 30.7.1998, č.j. 20 Cdo 436/98-133, zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém rozsudkem ze dne 16.6.1999, č.j. 19 Co 659/98 - 149, žalobu zamítl znovu. K jeho zrušení došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2000, č.j. 20 Cdo 2486/99-169, a poté, dne 13.12.2000, rozhodl odvolací soud rozsudkem (č.j. 19 Co 369/2000 - 185), který napadla žalovaná dovoláním, o jehož přípustnost jde.
Jestliže není pochyb o tom, že žalovaná později (po 21.5.1997) návrh na připuštění dovolání nevznesla, klade se především otázka, zda návrh, který učinila před vynesením předchozího (v pořadí prvního) zrušeného rozsudku odvolacího soudu, je způsobilý založit důsledky (s nimiž se počítá v režimu přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.) i napříště, tedy v těch dalších stadiích řízení, jež po zrušení tohoto (prvního, a posléze i druhého) rozsudku následovalo.
Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než záporně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Proto způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a nikoli již skutkový důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., na který dovolatelka poukazovala především (a jemuž je podřaditelná podstata námitek obsažených v dovolání). Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Navrhl-li však účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky (v úplném výčtu) konkretizoval, vychází se z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, se tedy odvíjí (prvotně) od konkrétního návrhu účastníka (jeho obsahu), a stejně tak konkrétně je poté zprostředkován rozsahem, ve kterém mu odvolací soud nevyhověl, následně podaným dovoláním (konkrétním vymezením uplatněných dovolacích důvodů), a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky nesou znaky zásadní významnosti z hlediska právního. Až teprve danost všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu předznamenává přípustnost dovolání, jakož i to, jaký je obsah takto přípustného dovolacího přezkumu. Mezi návrhem účastníka (aby dovolání bylo připuštěno) a rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání, které poté tento účastník podal, je tudíž zcela konkrétní a nezpochybnitelná souvislost procesní, logická i obsahová (shodně uzavřel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.1.1999, sp. zn. 20 Cdo 1698/98).
Rozhodnutím dovolacího soudu je proto návrh účastníka (z hlediska jeho důsledků podle §239 odst. 2 o.s.ř.) konzumován, a poté další procesní účinky nezakládá.
To logicky platí tím spíše, jestliže návrh účastníka nemohl posuzování přípustnosti dovolání ovlivnit proto, že se neuplatnilo samotné ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jelikož poté vydané rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím potvrzujícím ale měnícím. Již tím je vyloučeno, aby se prosadily ty (vyložené) podmínky, jež představují - co do účinků takového návrhu - základnu pro závěr o přípustnosti konkrétního dovolání a o obsahu následného dovolacího přezkumu (na základě §239 odst. 2 o.s.ř.), a ten, kdo návrh na připuštění dovolání učinil, pak podat dovolání není (subjektivně) ani oprávněn.
Z toho plyne, že nebylo-li návrhu na připuštění dovolání vyhověno nebo nerozhodl-li odvolací soud rozsudkem potvrzujícím, je nutnou podmínkou pro to, aby dovolání proti dalšímu rozsudku mohlo být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, nový, ve vztahu k němu konkrétní, návrh účastníka. V opačném případě, nebyl-li takový návrh podán (jak je tomu v posuzovaném případě), podmínka účinného návrhu dovolatele splněna není, a další dovolání již z tohoto důvodu být přípustné nemůže.
I v případě, že by byl podán účinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, k závěru, že dovolání je přípustné, dospět nelze. Byť žalovaná vycházela z přesvědčení, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, z obsahu dovolání se podává, že její námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, a jejich podstatou je především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Netýkají se tedy právního posouzení věci, a tím méně pak otázek, jež by svým významem přesahovaly rámec daného sporu. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze právě namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - jak bylo řečeno - není.
Je proto namístě uzavřít, že dovolání žalované v dané věci není přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl než dovolání ve smyslu §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, která by ve smyslu těchto ustanovení měla právo na jejich náhradu, však v tomto stadiu řízení (prokazatelné) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu