ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.71.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 71/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalované Tělovýchovné jednotě V., zastoupené advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 745/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.4.1999, č.j. 12 Co 209/98 - 76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté co jeho předcházející potvrzující rozsudek Nejvyšší soud zrušil) změnil rozsudek soudu prvního stupně, a o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. rozhodl tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobkyni nemovitosti, které ve výroku označil. Veden právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je oprávněný, a žalovaná je právem pasivně legitimována bez ohledu na to, zda ke 30.6.1990 byla samostatným občanským sdružením nebo pouze nižší organizační jednotkou ČSTV s odvozenou právní subjektivitou.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že posouzení otázky pasivní věcné legitimace je nesprávné. Aby byla právním nástupcem zaniklého ČSTV, bylo podle jejího názoru - naopak - zapotřebí, aby byla do 30.6.1990 u příslušného orgánu registrována jako občanské sdružení; jelikož k tomu došlo až 2.12.1992, povinnou osobou se stát nemohla. Rozsudek odvolacího soudu tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a podle dovolatelky je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/97.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně odkázala, ku podpoře závěrů odvolacího soudu, na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné, i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny. Jelikož uvedené vady tvrzeny nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná - ve smyslu dotčených restitučních předpisů - je osobou k navrácení odňatých majetkových práv povinnou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor ve svém výsledku respektoval. Z rozhodného hlediska, stanoveného pro určení nástupce zaniklého ČSTV v usnesení jeho mimořádného sjezdu, zjevně vycházel (sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch žalované zapsán u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci), a tomu odpovídající skutkové okolnosti v dovolání zpochybněny nebyly.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží její pozdější registrace (namítaná dovolatelkou) proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Č. s. t. v. odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že - na rozdíl od žalované - se před 30.6.1990 registroval Č. s. t. v., samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci“, výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn.
Správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo. V mezích dovoláním založeného přezkumu je rozsudek odvolacího soudu správný (§243b odst. 1 o.s.ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu