ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.724.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 724/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v Karviné, proti povinnému S. M., srážkami z důchodu povinného, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1493/95, o dovolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. června 1995, č. j. E 1493/95-3, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. října 1997, č. j. 40 Co 499/97-22, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. června 1995, č. j. E 1493/95-3, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. října 1997, č. j. 40 Co 499/97-22, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil ve výroku citované usnesení, jímž Okresní soud v Šumperku nařídil výkon rozhodnutí Okresního osudu v Karviné ze dne 7. října 1994, č. j. 2 Nt 9/79-23, srážkami z důchodu povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 800, Kč a soudního poplatku za návrh na nařízení exekuce ve výši 300,- Kč.
Pravomocná usnesení soudů obou stupňů napadl povinný včasným dovoláním - s nímž se podáním ze dne 4. června 1998 ztotožnila advokátka (ustanovená mu pro dovolací řízení usnesením Okresního soudu v Šumperku podle §30 odst. 1 o. s. ř.) - které odůvodňuje poukazem na ustanovení „§237/1f, §238a/1b, §239/1, §241/3a,b,d“ o. s. ř. Podle povinného mu - tím, že „...soud vůbec nezkoumal a neprovedl důkazy a podstatu věci samé“ - bylo odepřeno právo jednat před soudem; ve věci 2 Nt 9/79 „...nemohlo proběhnout řízení podle trestního řádu...“, nýbrž podle zákona č. 119/1990 Sb. ve znění novely a zákona č. 198/1993 Sb. Jelikož jeho důchod po odečtení základní částky, jež nesmí být sražena, nedosahuje ani takové výše, aby z něj mohly být sráženy jakékoli částky, je výkon rozhodnutí „neproveditelný“.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 27. června 1995 a 6. října 1997, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Dovolání - v části směřující proti usnesení odvolacího soudu - není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud nejprve námitkou, že povinnému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Touto zmatečnostní vadou však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení“ ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatel vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu. Jestliže pak povinný tuto vadu (vykonávacího) řízení spatřuje v tom, že soud „…vůbec nezkoumal a neprovedl důkazy a podstatu věci samé“, nesprávně tím zaměňuje, případně směšuje, vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího - jimiž se ovšem soud v řízení vykonávacím zabývat nemůže (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, v němž odkazuje na jiné své usnesení, a to sp. zn. 20 Cdo 1935/98, kde uvedl, že zmatečnost nalézacího řízení není vadou řízení o výkon rozhodnutí v nalézacím řízení vydaného). Protože povinný zmatečnostní vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve vztahu k samotnému vykonávacímu řízení nenamítá a tato vada nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jímž povinný - opět nesprávně - dovolání odůvodňuje také), jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř. (z nějž povinný přípustnost dovolání dovozuje rovněž); podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vznesen nebyl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti (a to ani z hlediska ustanovení §278 o. s. ř. o tzv. základní nepostižitelné částce) - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu