ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.729.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 729/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města V. M., proti povinné E. M., srážkami z důchodu povinné, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 E 2688/99, o dovolání povinné proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 24. září 1999, č. j. 2 E 2688/99-15, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2000, č. j. 10 Co 482/2000-33, takto:
I. Řízení o „dovolání\" proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 24. září 1999, č. j. 2 E 2688/99-15, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2000, č. j. 10 Co 482/2000-33, se odmítá.
III. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně Mgr. M. M.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. září 2000, č. j. 2 E 2688/99-15, jímž okresní soud nařídil výkon svého rozsudku ze dne 14. prosince 1998, č. j. 11 C 161/98-69, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 16. června 1999, č. j. 10 Co 482/99-88, srážkami z důchodu povinné k vymožení pohledávky oprávněného 3.352,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení v celkové výši 6.217,- Kč a nákladů exekuce v částce 1.200,- Kč.
Pravomocná usnesení soudů obou stupňů napadla povinná včasným dovoláním, jímž (ve spojení s podáním ze dne 14. března 2001, sepsaným advokátem), namítá, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, jelikož se pro pobyt v lázních v průběhu nalézacího řízení nemohla dostavit k soudu, který ve věci jednal, ač „...nebyla vyrozuměna a nepřevzala…žádnou písemnost\". Dále pak dovolatelka polemizovala se skutkovými i právními závěry zaujatými soudy obou stupňů v jejich rozhodnutích, jež jsou podkladem pro exekuci, a konečně namítla, že její důchod po srážkách nestačí ke krytí ani nejzákladnějších potřeb
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 24. září 1999 a 16. května 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.\").
Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání\" proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání\" směřuje přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání\" proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Dovolání - v části směřující proti usnesení odvolacího soudu - není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud nejprve námitkou, že povinné byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Touto zmatečnostní vadou však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatelka vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu. Spatřuje-li povinná tuto vadu ve skutečnosti, že se nemohla účastnit jednání v nalézacím řízení, nesprávně tím zaměňuje, případně směšuje, vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího - případná zmatečnost nalézacího řízení však vadou řízení o výkon rozhodnutí - v nalézacím řízení vydaného - není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na stejný závěr přijatý v usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98). Protože povinná zmatečnostní vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve vztahu k samotnému vykonávacímu řízení nenamítá a tato vada nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vznesen nebyl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinná podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinila jeho odmítnutí, takže oprávněnému vzniklo podle ustanovení §146 odst. 2 věty první per analogiam, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty u něj spočívají v částce 375,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden poloviční úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7, §11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) - a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu