ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.772.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 772/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně S. ž. B., proti žalované T. j. S. L., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Rakovníce pod sp. zn. 5 C 418/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 28 Co 425/99 - 84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni k tomuto nároku nesvědčí aktivní legitimace, neboť neobnovil-li původní vlastník dotčených nemovitostí (T. j. S. v L.) svou činnost, mohla jej uplatnit pouze Č. (dříve Č.) o. s. Jelikož žalobkyně neprokázala, že Č. o. s. žalovanou k navrácení majetkových práv ve lhůtě zákonem stanovené vyzvala, restituční nárok zanikl (výzva samotné žalobkyně není výzvou oprávněné osoby). Článek 10 odst. 4 stanov Č. o. s. (jehož se žalobkyně dovolávala) sice stanovil, že v případě zániku některé její organizační složky dojde k přechodu jejího majetku na nejbližší vyšší organizační složku, jestliže však tato nevznikla, nemohla zaniknout a její majetek (který nadto vrácen nebyl) tudíž ani nemohl přejít na žalobkyni. Proto, usoudil odvolací soud, nemůže žalobkyně odvozovat své postavení coby osoby oprávněné ani odtud. Na základě zmocnění, daného žalobkyni Č. o. s. ve výzvě ze dne 10.12.1991, mohla jejím jménem jednat a zastupovat ji, nemohla však (pro nedostatek aktivní legitimace) podat vlastním jménem žalobu o navrácení majetkových práv.
Žalobkyně ve včasném dovolání (podaném pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním) namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož jiný senát téhož odvolacího soudu „v identickém sporu“ restituční nárok přiznal. Oproti odvolacímu soudu je toho názoru, že článek 10 odst. 4 stanov Č. o. s. se „samozřejmě“ na případy restitučních nároků, kdy místní tělocvičná jednota neobnovila svou činnost, vztahuje, a „v tomto směru“ jí „jako navrhovateli“ bylo dáno písemné zmocnění Č. o. s., které založilo oprávnění „jménem tohoto občanského sdružení jednat a zastupovat je“ i před soudem. Je „přitom plně průkazné“, uvádí dále dovolatelka, že výzva Č. o. s. byla dne 21.12.1991 předána Č. s. t. v., a toto doručení mělo (podle dohod mezi Č. o. s. a Č. s. t. v.) účinky doručení i ve vztahu k tělovýchovné jednotě (žalované). Dovolatelka má konečně za to, že podala-li žalobu přímo svým jménem („jako navrhovatel“) a nikoli jako zmocněnec Č. o. s., nešlo o „nedostatek věcné aktivní legitimace“, nýbrž o nedostatek formální, který lze - „pokud jde o subjekt navrhovatele“ - upravit zpřesněním žaloby.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při určení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení §2, jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení §1 odst. 2, tedy užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Č. o. s.„, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Č. o. s.„). Mimo jakoukoli pochybnost tedy je, že subjektem oprávněným podle citovaných ustanovení zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. je Č. o. s. (sdružení). Jí v tomto postavení může konkurovat jen obnovená sokolská tělocvičná jednota jakožto její kvalifikovaná organizační jednotka, a jestliže ta svoji existenci neobnovila, je oprávněnou osobou Č. o. s., sdružení.
Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30.9.1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, uveřejněném pod č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od něj odchýlit ani v posuzované věci. Shodně judikuje i soud Ústavní (viz kupř. odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. 19/97).
Že by obdobné postavení ve vztahu majetku sokolské tělocvičné jednoty měla i župa, z citovaných ustanovení již dovodit nelze. Župa může být oprávněnou osobou, půjde-li o navrácení majetkových práv, která právě jí k 31.3.1948 svědčila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 3 Cdon 1333/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 68/1997); o takový případ však v dané věci nejde.
Nemění na tom ničeho ani tzv. „zmocnění“, vystavené Č. o. s. pro sokolskou župu „v souladu se stanovami ČOS ke všem jednáním souvisejícím s uplatňováním nároku na navrácení majetkových práv“. To totiž logicky vystihuje, jak dovodil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 24.5.1995, sp. zn. 3 Cdo 287/93 (na který dovolatelka poukazovala před týmž odvolacím soudem v řadě svých jiných, obdobných, sporů), postavení právě Č. (Č.) o. s. - a nikoli župy - jako osoby oprávněné.
Č. o. s. se v dotčené listině (ze dne 10.12.1991) coby oprávněná osoba sama ohlašuje, a jako taková i „uplatňuje…podle §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. nárok na navrácení majetkových práv“; „zmocňuje-li“ současně župu k jednáním souvisejícím s „tímto uplatňováním“ restitučního nároku, včetně „podpisu uzavírané dohody“, nelze odtud dovodit nic více, než že má být třetí osobě (povinné) doloženo, že župa je oprávněna vystupovat - v určených hmotněprávních vztazích - (jen) jako její zástupce. Jestliže se z ustanovení §22 odst. 1 obč. zák., v tehdejším znění, podává, že zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem, a že ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému, pak je zřejmé, že „zmocnění“ není způsobilé legitimovat župu (jak správně uzavřel odvolací soud) k „uplatňování“ restitučního nároku naopak jménem vlastním a pro sebe.
Totéž platí i ve vztahu k ustanovení článku 10 odst. 4 tehdy účinných stanov Č. o. s., což je ve zmíněném rozhodnutí Vrchního soudu správně konstatováno rovněž (dobové stanovy neobsahují úpravu, z níž by bylo možné dovozovat opak), a Nejvyšší soud ve vlastní rozhodovací praxi tento závěr sdílí. Výklad, který v dané věci podal odvolací soud, nelze hodnotit jinak než jako výstižný a přiléhavý.
Poslední argument dovolatelky, že podala-li žalobu „přímo jako navrhovatel a nikoli jako zmocněnec“, jde jen o vadu formální, jež - co do subjektu „navrhovatele“ - mohla být odstraněna „zpřesněním“ žaloby, vyjadřuje (podobně jako argument „zmocněním“ Č. o. s.) vnitřní rozpornost právního názoru, který v dovolání uplatnila. Na jedné straně dovolatelka dovozuje, že je (sama) k navrácení majetkových práv aktivně legitimovaným subjektem, na straně druhé tvrdí, že byla (pouze) oprávněna za jiného jednat a zastupovat jej, resp. - dokonce - že její postavení jakožto nositele aktivní legitimace bylo výrazem procesní vady (žaloby), již měl soud odstranit.
Účastníkem řízení (žalobcem) je podle §90 o.s.ř. ten, kdo podal žalobu a jako žalobce se v ní označil. Z obsahu žaloby se podává, že jím je ž. (žalobkyně), a tomu, aby byla způsobilým účastníkem řízení, nic nebrání; ačkoli podle stanov Č. o. s. je též organizační jednotkou tohoto sdružení, je současně sama nositelem způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. §2 odst. 3 a §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §19 o.s.ř.).
O nesprávné označení účastníka (ve smyslu nesprávného označení Č. o. s. prostřednictvím s. ž.), jež umožňuje úvahu o jeho „upřesnění“ v rámci postupů podle §43 o.s.ř. (což jediné mohla mít dovolatelka na mysli), sice může jít i tehdy, jestliže určitý subjekt je (nesprávně) označen zástupně svojí organizační jednotkou, předpokladem takového závěru však je, že ta nezaměnitelně identifikuje konkrétní právnickou osobu, jejíž určení vyplývá přiměřeně (byť i nepřímo) z ostatních částí žaloby, zejména z vylíčení rozhodujících skutkových okolností. Tak je tomu tehdy, jestliže by pojetí organizační jednotky právnické osoby coby (naopak) samotného účastníka zakládalo v žalobě logický a věcný rozpor právě mezi jeho takto provedeným určením a ostatními v žalobě uvedenými skutečnostmi, a v důsledku toho vedlo i k pochybnostem, kdo je žalobcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.1996, sp. zn. 3 Cdon 1220/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48/1997).
O takovou situaci však v daném případě nejde; župa se jako žalobkyně nejen sama v žalobě označila a v žalobním návrhu žádá, aby dohodu o navrácení majetkových práv byla žalovaná povinna uzavřít právě s ní, ale v postavení osoby oprávněné z uplatněného restitučního nároku se prezentuje i v textu žaloby údajem, že neobnovila-li původní sokolská jednota činnost, je „navrhovatelem“ ona coby vyšší článek Č. o. s., a že o navrácení majetkových práv žalovanou také písemnou výzvou požádala.
Jestliže však byla žalobkyní sama ž., pak ke „zpřesnění“ jejího označení ve prospěch Č. o. s. postupy podle §43 odst.1 o.s.ř. dojít nemohlo, neboť nešlo o označení nesprávné, resp. o nesprávnou nebo neúplnou žalobu. Č. o. s. se na jejich základě stát účastníkem řízení nemohla.
Ani tento argument proti právnímu posouzení věci tedy neobstojí.
Jelikož se dovolatelce v mezích dovoláním založeného přezkumu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání dle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu