ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.779.99.1
sp. zn. 20 Cdo 779/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Púryho v právní věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 5 C 53/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 1998, č.j. 18 Co 256/98 - 54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit označené nebytové prostory v poliklinické části nemocnice, a žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu je úkonem platným, a předchozího souhlasu orgánu obce - v případě poskytování zdravotní péče - třeba nebylo. I v případě opaku by tato podmínka platnosti smlouvy byla splněna, neboť v odvolacím řízení bylo prokázáno, mínil odvolací soud, že tento souhlas byl řádně vyžádán.
Včas podaným dovoláním žalobkyně (zastoupená advokátem) tyto závěry zpochybnila; podle jejího názoru bez předchozího souhlasu orgánu obce je smlouva o nájmu dotčených nebytových prostor neplatná (neboť i zdravotnické služby jsou službami podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Co do zjištění, že předchozí souhlas byl vyžádán, namítla, že existují pochybnosti o pravosti podpisu tehdejší ředitelky nemocnice na předloženém dokladu, a mimoto žádost o souhlas nemohla vyvolat sledované účinky proto, že je obsahově neurčitá, jestliže nespecifikuje ani nebytové prostory ani osobu budoucího nájemce.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný vyvracel jednotlivě argumenty dovolatelky a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. sice přípustné (směřuje proti měnícímu rozsudku ve věci samé), není však důvodné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), a ani z obsahu spisu jejich existence nevyplývá. Bylo tedy přezkoumat rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů, jež dovolatelka uplatnila, neboť jimi je dovolací soud vázán.
Dovolání lze odůvodnit tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Tento dovolací důvod se pojí s otázkou, pro daný dovolací přezkum klíčovou, zda poskytování zdravotní péče žalovaným v ordinaci umístěné v objektu žalobkyně lze podřadit „provozování obchodu a služeb\", neboť místnosti k tomu určené bylo podle §3 odst. 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění účinném do 3.12.1999 (dále jen zákona č. 119/1990 Sb.), možné platně pronajmout jen za podmínky předchozího souhlasu orgánu obce.
K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26.6.1996, sp. zn. 2 Cdon 662/96, tak, že za místnosti určené k provozování obchodu a služeb ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb. považovat místnosti určené pro zdravotnictví a sociální péči nelze (viz Příloha č. I/2000 časopisu Soudní judikatura, č. 2).
Citovaný závěr vychází z toho, že podle §3 odst. 2, věty první, tohoto zákona se nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, a soulad mezi stavebním určením nebytových prostor a účelem nájmu je zdůrazněn i odkazem na ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákon). Tehdejší prováděcí vyhláška č. 83/1976 Sb. definovala jednotlivé druhy staveb, a ohledně staveb občanského vybavení výslovně lišila - mimo jiné - právě „stavby pro zdravotnictví a sociální péči\" a „stavby pro služby, obchod a veřejné stravování\". Jestliže tedy §3 odst. 2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb. se týká místností určených k provozování obchodu a služeb, a jde-li o vymezení ve smyslu stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, pak logicky nezahrnuje místnosti určené pro zdravotnictví a sociální péči, neboť jde o určení jiné.
Jelikož Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto názoru odchýlit, je nasnadě závěr, že podmínkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené účastníky, předchozí souhlas orgánu obce nebyl.
Druhou dovoláním otevřenou otázkou, zda tento souhlas byl účinně vyžádán či nikoli, již - logicky - není třeba se zabývat.
V mezích dovoláním vymezeného přezkumu se tedy dovolatelce (prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jemuž by příslušela jejich náhrada, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová