ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.793.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 793/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. B., B) V. V., a C) E. D., proti žalované S. p. K. T., o návrhu žalobců na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 87/95, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 1997, č. j. 18 Co 371/96-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. února 1996, č. j. 5 C 87/95-22, jímž okresní soud zamítl návrh žalobců na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 391/91.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním odůvodněným poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a d) občanského soudního řádu, jímž namítají, že usneseními soudů obou stupňů byl porušen zákon, v důsledku čehož jim byla odňata možnost jednat před soudem. Soudy podle nich chybně posoudily „požadavek pasivní věcné legitimace ve vztahu k formě a obsahu podaného návrhu na obnovu řízení\"; ten podle nich splňuje všechny náležitosti požadované ustanoveními §232 odst. 2 a §42 odst. 4 občanského soudního řádu. Jestliže jako účastníka řízení označili původní žalovanou (tj. účastníka /předcházejícího/ řízení, jehož obnovu nyní navrhují), nemůže mít skutečnost, že v průběhu řízení došlo k univerzální sukcesi, vliv na úplnost a správnost jejich návrhu na obnovu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. ledna 1997, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.\").
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud nejprve námitkou, že žalobcům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před ním jednat (ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Touto zmatečnostní vadou však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatelka vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobci podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinili jeho odmítnutí, žalované, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu