ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.794.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 794/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) L. H., B) R. H., a C) L. H., proti žalovanému O. b. p. v P. , státnímu podniku v likvidaci, o návrhu žalobců na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 472/97, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č. 11 Co 517,518/2000-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 23. února 2000, č. j. 7 C 472/9723, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. srpna téhož roku, č. j. 7 C 472/9730, jímž obvodní soud zamítl návrh žalobců na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 C 130/92. Návrh, aby proti svému usnesení připustil dovolání, odvolací soud zamítl s odůvodněním, že neřešil žádnou otázku po právní stránce zásadního významu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení „§237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 1 o.s.ř. před novelou, event. …§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. po novele“, a které odůvodňují ustanovením „§241 odst. 3 písm. a) - d) o.s.ř. před novelou, event. …§241a odst. 2 písm. a) až b) o.s.ř.“ Podle žalobců jim odvolací soud - dospěl-li k závěru, že jejich tvrzení o tom, že odvolání proti rozsudku obvodního soudu z 24. června 1994 v řízení sp. zn. 15 C 130/92 (tj. v řízení, jehož obnovu nyní navrhují) podal jejich právní zástupce 2. září 1994, tedy včas, „zůstalo toliko v rovině tvrzení a nebylo nikterak doloženo“, a nepoučil-li je, že by své tvrzení o včasnosti odvolání měli doložit důkazy - odňal možnost jednat před soudem.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno 23. února 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud nejprve námitkou, že žalobcům byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před ním jednat (ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Touto zmatečností však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení“ ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňují-li tudíž dovolatelé vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež se vztahuje pouze k nesprávnému postupu soudu.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí (pokud jím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně) není usnesením měnícím, a nelze je podřadit (stejně jako výroky o náhradě nákladů odvolacího řízení a o návrhu na připuštění dovolání, jež žalobci dovoláním směřovaným výslovně „do všech výroků“ napadli také) ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř., jehož se žalobci výslovně dovolávají; rozhodnutí o obnově řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení potvrzeno, totiž není rozhodnutím ve věci samé - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61 (není tedy přiléhavé ani odůvodnění odvolacího soudu, jestliže ten návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl s odůvodněním, že neřešil žádnou otázku zásadního právního významu; odvolací soud by totiž ani v případě opačném, tedy ani kdyby jeho rozhodnutí otázku po právní stránce zásadního významu řešilo, přípustnost dovolání - právě proto, že jeho usnesení není rozhodnutím ve věci samé - vyslovit nemohl); rozhodnutím ve věci samé není ani (dovoláním výslovně napadený) výrok o náhradě nákladů řízení.
Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, na něž výslovně odkazují dovolatelé (majíce na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001); pro posouzení přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí je totiž rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).
Pokud jde o argument, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost, lze jím namítat jen tzv. jinou (než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadu řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Případnou existenci této vady dovolací soud zkoumá a z úřední povinnosti k ní přihlíží (§242 odst. 3 o. s. ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; tato vada však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobci podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinili jeho odmítnutí, žalovanému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu