ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.903.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 903/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Z. t. O., a.s., proti žalovanému J. H., o 19.963,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 82/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 1999, č.j. 15 Co 711/99-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání, kterým žalovaný napadl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. června 1999, č.j. 7 C 82/99-39, zavazující jej k úhradě částky 19.963,- Kč a nákladů řízení žalobkyni. Jestliže napadené rozhodnutí, které obsahuje správné poučení o opravném prostředku, bylo žalovanému doručeno 21. července 1999 a podal-li odvolání osobně u soudu prvního stupně 6. srpna 1999, pak - se zřetelem k tomu, že poslední den lhůty k podání odvolání byl čtvrtek 5. srpna 1999 - shledal odvolací soud odvolání opožděným (§204 odst. 1, §218 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.\"/).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupený advokátem) včasným dovoláním doplněným podáním ze dne 7. února 2000, namítaje, že neměl ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení, a to z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace (žalována měla správně být obchodní společnost A.).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není však důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a - je-li dovolání přípustné - i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání namítány (§242 odst. 3 o.s.ř.). Protože jiné vady dovolatel netvrdí a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, je (se zřetelem k tomu, že dovolací soud je oprávněn správnost napadeného usnesení přezkoumat jen z pohledu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., který jako jediný byl v dovolání uplatněn) pro výsledek dovolacího přezkumu rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž dovolatel výslovně poukazuje.
Vada podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. zatěžuje řízení, když ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti (právní subjektivitou), která vzniká narozením a zaniká smrtí (srov. §7 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolatel - žijící fyzická osoba - svou vlastní právní subjektivitu ve skutečnosti nezpochybňuje, se zřetelem k obsahu dovolání je však zřejmé, že mylně ztotožnil způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou legitimací v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastník řízení (v tomto případě žalovaný) je podle hmotného práva subjektem právní povinnosti, kterou žalobkyně učinila předmětem řízení. Nezpůsobilost být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání soudu ve věci jednat a rozhodnout a jehož jediným důsledkem je zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.); naproti tomu nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. má, s podmínkami řízení nesouvisí a tudíž (zmatečnostní) vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není. Závěr soudu o absenci věcné legitimace (ať již na straně žalobce nebo žalovaného) je důvodem pro zamítnutí žaloby meritorním rozhodnutím.
V projednávaném případě odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že odvolání bylo podáno opožděně. S pozdě podaným odvoláním zákon spojuje jediný důsledek - jeho odmítnutí (§218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž by odvolací soud byl oprávněn jakkoli zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí (tedy i otázku věcné pasivní legitimace žalovaného). Vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí (zde usnesení o odmítnutí odvolání), možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný, protože žalovaný nebyl věcně legitimován, samo o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu - i kdyby bylo opodstatněné - založit nemůže. Zrušit usnesení, jímž bylo odvolání podle §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odmítnuto, by bylo lze jen tehdy, pokud by dovolatel prokázal nesprávnost úsudku o opožděnosti odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 16); žalovaný však závěr o tom, že odvolání bylo podáno opožděně, prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. vůbec nenapadl.
Správnost napadeného usnesení se tak dovolateli zpochybnit nepodařilo (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. nebyl uplatněn po právu); Nejvyšší soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), zamítl (§243b odst. 1, 5 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o skutečnost, že žalobkyni v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byl dovolatel povinen (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu